21. 9. 2011
Po hladkém přistání si na letišti zajdeme pro vyčerpávající informace do turistického informačního stánku, vyzvedneme si zavazadla a dle doporučení se s MHD přesuneme do centra tohoto 3. nejrozsáhlejšího města na celém americkém kontinentě. Žije tu téměř 9 milionů obyvatel, ale cesta do centra je překvapivě snadná a dokonce ani neuvízneme v žádné dopravní zácpě. Blízko historického centra je nakupeno větší množství levných hostelů a v jednom z nich se nám podaří se ubytovat. Bydlíme zde v pěkném hostelu dokonce levněji, než před dvěma dny ve stanu…
Během hledání vhodného ubytování nás zaujme, že všechny hostely tu mají dvojité dveře s mřížemi. Jak se později dozvídáme, byly tyto hostely letos na jaře cílem ozbrojených útoků, které měly za cíl připravit cestovatele (téměř) o všechno…
Po opožděném obědě si zajdeme do muzea s bohatou sbírkou kolumbijského umělce Fernanda Botera doplněnou o díla dalších celosvětově uznávaných umělců. Nemůžeme si nevšimnout, že pro většinu místních a hlavně dětí jsme právě my dva tím nejzajímavějším exponátem. Je to bezpochyby tím, že Bogota dlouho patřila mezi nejvíce nebezpečná města Jižní Ameriky, cizinci sem moc necestovali a stále tu jsou spíše raritou.
Protože se blíží večer a v této lokalitě se z bezpečnostních důvodů nevyplatí potulovat se za tmy venku, raději se vracíme na náš hostel.
22. 9. 2011
Dnes ráno se necháme na hostelu příjemně překvapit snídaní v ceně ubytování a pak se vydáváme do města. Navštívíme jeden z obchůdků s typickým kolumbijským zbožím a pak spěcháme do unikátního Muzea zlata, kde zrovna začíná prohlídka s výkladem v angličtině. Protože jsme jediní zájemci, máme průvodce jen pro sebe. Průvodce nám vysvětlí význam zlata pro místní šamany, kteří s pomocí předmětů ze zlata v podobě zvířat dokázali předpovídat budoucnost, léčit nemoci, usmiřovat bohy, zajistit bohatou úrodu apod.
V Jižní Americe bylo zlata všude spousta. Místní obyvatelé věřili v jakýsi koloběh zlata. Ten začínal jeho nalezením, poté následovalo použití zlata pro rituální předměty a nakonec bylo zlato obětováno zpět matce zemi – rituál, během kterého byly zlaté artefakty vhozeny do vodních toků či lagun. Když pak Španělé tato místa navštívili, za každou cenu se snažili tyto zlaté předměty vylovit. To se jim většinou podařilo, takže nalezené zlato nechali roztavit na zlaté cihly, které pak putovaly do Evropy.
Nedaleko Bogoty leží jeden sopečný kráter, který byl zalitý vodou a často byl také místem rituálů vracení zlata. Španělé se ke zlatu na dně jezera jednoduše dostali tak, že prokopali kanál, kterým voda z laguny vytekla.
Podobné nálezy byly pravděpodobně podnětem ke vzniku legendy o zlatém městu, nebo-li „El Doradu“. V tomto městě mělo být údajně vše ze zlata. Tuto pověst pravděpodobně v Evropě rozšiřovali hlavně majitelé zaoceánských lodí, aby zvýšili počet cestujících mířících do Ameriky. Vlastní plavba byla pak ale hodně úmorná a trvala několik měsíců…
Po návštěvě muzea zamíříme na hlavní náměstí, kde zanedlouho začíná prohlídka centra města s anglicky mluvící průvodkyní.
Ještě předtím si ale na náměstí nafotíme katedrálu
a nový justiční palác,
který zde byl postaven poté, co ten předchozí byl rozvášněným davem vypálen.
Po zajímavé pěší prohlídce centra města, během které jsme si ale nestačili nic nafotit, se vracíme zpět do rozsáhlého Muzea zlata, kde si projdeme zbytek expozice. Takto například byla zlatem ozdobena tehdejší elita společnosti.
23. 9. 2011
Jestliže včera jsme si prošli historické centrum, dnes naopak zamíříme do moderních čtvrtí za posledními nákupy, které máme možnost na závěr cesty udělat.
K přesunu do bohatého severu města využijeme místní „metro“ – kloubové autobusy, které mají skrz celé město vyhrazené své vlastní jízdní pruhy a nejsou tak blokovány ostatní dopravou. Zorientovat se v místním systému není na první pohled jednoduché. Tras, kudy autobusy jezdí, sice není tolik, ale po těchto trasách jezdí spousta různých linek, které se od sebe odlišují v tom, zda-li zastavují na všech zastávkách, nebo některé vynechávají, nebo jsou vyloženě expresní.
Nám se nakonec podaří dostat s jedním (možná zbytečným) přestupem na zastávku, odkud to není pěšky daleko k několika luxusním obchodním domům. O zábavu tak dnes máme postaráno a ani náhodou se nám nepodaří projít kolem všech obchodů, které jsou v dohledu.
Nakonec se k večeru vracíme i s našimi novými poklady zpět k autobusu, kde zjistíme, že v době dopravní špičky není cestování místním „metrem“ nijak pohodlné. Dveře na nástupišti okupuje dav ostatních cestujících, takže se nakonec rozhodneme popojet několik stanic opačným směrem, aby se nám konečně podařilo nastoupit do našeho autobusu. Po zhruba 40 minutách, už za tmy (pro místní to tedy znamená už v noci :-)), vystupujeme nedaleko našeho ubytování. Nyní už je tato oblast plná nejrůznějších individuí, takže to vezmeme přímou cestou na hostel.
24. 9. 2011
Dnešní dopoledne strávíme přípravami na návrat domů. Po obědě obejdeme pár obchůdků a docela náhodou se nám podaří se před směnárnou zbavit posledních peruánských peněz. Ve směnárně nám sice nabídli úplně tragicky nevýhodný kurz, ale s jiným klientem této směnárny se nakonec domluvíme na výměně peněz s kurzem dvakrát výhodnějším. I když je to vlastně výměna peněz na ulici, která se tu obecně nedoporučuje, peníze vyměňujeme se solidně vypadající rodinkou, takže to nakonec dobře dopadne…
Aspoň máme o starost méně a můžeme zamířit k výškové budově naší oblíbené banky Colpatria, která nám jako jediná v Kolumbii nestrhává žádné dodatečné poplatky za výběr peněz ze svých bankomatů.
Budova má na střeše ve výšce 162 metrů nad zemí 360° vyhlídku na město. Po zaplacení vstupného nás výtah odveze do 46. patra, odkud se po výšlapu dalších dvou pater dostaneme na střechu budovy.
Na jedné straně jsou už známé hory, na všechny ostatní strany se táhne město, kam až oko dohlédne. Bohužel dnes odpoledne se počasí zhoršilo, takže viditelnost zdaleka není ideální a zanedlouho začne dokonce i pršet. Z vyhlídky je přesto krásně vidět místní aréna, kde se nejspíš pořádá korida.
Po návratu do historického centra si zajdeme na doporučovanou místní specialitu – horkou čokoládu, do které se namáčí sýr. Je to skoro jako čokoládové Fondue, které si každý individuálně připravuje ve vlastním hrnečku kávy. Navíc k tomu ještě dostaneme pečivo. Není to špatné, ale žádný velký zázrak to taky není. 🙂
Blíží se čas vrátit se na hostel pro zavazadla, proto se vydáme menší oklikou a cestou si ještě nafotíme pár zajímavých budov.
Majitel našeho hostelu nás nasměruje na místo, odkud by měly jezdit městské autobusy na autobusové nádraží. Ani po půl hodině čekání nevidíme žádný projíždějící autobus s označením signalizujícím, že jede na nádraží. Nakonec nám pomůže paní, která tu také čeká na autobus a na její radu nastupujeme do jednoho z autobusů, přičemž ona ještě řidiči naznačí, kde nás vysadit.
Jenže ani teď nemáme vyhráno, protože autobusu v polovině trasy vypoví poslušnost motor a řidič s tím nic nezmůže. Naštěstí nám po nějaké době stopne jiný autobus, kterým se nakonec dostaneme do docházkové blízkosti k nádraží a za doprovodu jednoho cestujícího konečně až na nádraží.
Zde si koupíme lístek na noční autobus do San Agustína a počkáme na odjezd ve 21:45.