31.8. 2011
I když z pozdního příjezdu máme trochu obavy, nalezení ubytování nakonec proběhne opravdu hladce. Hned v první uličce vedoucí od autobusového nádraží najdeme opravdu pěkné ubytování. Takže už nikam jinam nejdeme a zůstáváme zde. Chvíli poté, co už máme dočasnou střechu nad hlavou, se venku pořádně rozprší. Snad to počasí bude zítra lepší…
1. 9. 2011
Bohužel dnes ráno je pořád hodně zataženo, takže i když jsme včera přejeli skoro přes půlku Ekvádoru, počasí se k lepšímu nezměnilo. Náš hlavní cíl v Baňos je vypůjčit si kola a vydat se na projížďku krásnou krajinou lemovanou vodopády. Sehnat zde kolo pro tento výlet je velmi snadné, ale ani jedno z nabízených kol nemá blatníky, které by se v tomto počasí tolik hodily.
Alespoň si tu oběháme prádelny a v jedné z nich si necháme přeprat naše věci. Prádelnu má na starosti chlápek, který nám nepřipadá vůbec sympatický. Jednak měl zavřeno během své oficiální pracovní doby (takže jsme k němu museli jít nadvakrát) a za druhé si řekl o cenu o polovinu vyšší, než jakou měl uvedenou v oficiálním ceníku. Asi si myslel, že si to nedokážeme sami spočítat…
Po docela dobrém obědě v místní tržnici se jdeme schovat před deštěm k nám na hostel. Kolem třetí hodiny přestane pršet, čehož využijeme k návštěvě místních termálních lázní. Město Baňos (pod stejným názvem jsou v Jižní Americe označeny záchody a koupelny) leží nedaleko aktuálně spící sopky, která se ale v posledních letech několikrát probudila. I proto zde nemusí teplou termální vodu hledat daleko a vyhřívají s ní nepočítaně koupališť.
Lázně jsou kousek od náměstí, takže se k nim z hostelu dostaneme velmi rychle. Právě včas, protože zase začíná pršet. My se před deštěm schováme v jednom z bazénů, i když pro většinu místních koupajících jsme tu za hlavní atrakci, kterou je potřeba si pořádně prohlédnout. 😉
Před pátou hodinou večer nás z bazénu vyženou, protože lázně připravují na večerní koupání. My se vrátíme na hostel, kde pro přípravu naší večeře využijeme zázemí společné kuchyně. Od ostatních ubytovaných dostáváme výborné recenze na kouzelné cestování po Kolumbii. Není to poprvé, kdy slyšíme na Kolumbii samou chválu a tak se rozhodneme ji definitivně zahrnout do našich plánů.
2. 9. 2011
Velká oblačnost stále nezmizela, takže ani dnes se na cyklovýlet nevydáme. Místo toho se projdeme po blízkém okolí města.
První atrakce je opravdu blízko, stačí přejít 200 metrů k řece, která teče opravdu hlubokým korytem. Přes řeku vede nový most, ze kterého se skáče na laně.
My řeku překonáme po mnohem méně stabilním lanovém mostě, který je navíc pěkně děravý, takže je skrz něj vidět na řeku hluboko pod ním.
Na druhé straně má být cestička až k jednomu z mnoha vodopádů. Cesta je ale hodně zarostlá a mokrou trávou se nám nechce prodírat. Proto se vrátíme zpět a raději vyrazíme na další vodopády, které jsou zhruba 2 km za městem. Zde se paradoxně situace opakuje, protože se k vodopádu opět nedostaneme. Soukromý pozemek, který nám stojí v cestě, je oplocený a u branky, kde se jinak za průchod evidentně platí, nikdo není.
Zde jsou ale k dispozici další komerční atrakce, takže pokud bychom chtěli, mohli bychom se nad řekou projet třeba na lanovce…
My se raději zajdeme po obědě podívat do místní zoo, kde je na 50 druhů zvířat.
Hned na začátku prohlídkové trasy nás zaujmou opice, nebo spíš fakt, že tu jedna z opic pobíhá mimo klec.
Doufáme, že jaguáři tu budou hlídaní lépe. 😉
Další část zahrady je věnována ptactvu. Je tady spousta různých zajímavých ptáků, malých papoušků i velkých mrchožroutů.
Dokonce tu nechybí ani kondoři, kteří tu jsou opravdu velicí a nejspíš jsou větší než ti, které jsme viděli v Peru v kaňonu Colca.
Po nějaké chvíli se docela intenzivně rozprší, takže dál si už zoo procházíme s deštníkem v ruce a nefotíme. I tak se nám tu líbí, uvidíme zde velké galapážské želvy, andského medvěda, zmiňovaného jaguára a spoustu dalších pěkných zvířat. Je zajímavé, že Ekvádorci deštníky vůbec nepoužívají a asi jim nevadí, že pořádně zmoknou…
Po návratu do města si zajdeme na večeři, přičemž si ani zde nedáme pečená morčata, ale raději zvolíme klasické menu – polévku a jako druhé jídlo kuře s rýží, čočkou, opečeným banánem a zeleninovým salátem. K pití dostáváme jakýsi džus světlé barvy, jehož chuť je velmi dobrá. Pravděpodobně ho připravují z cukrové třtiny, ze které zde také vyrábí sladkost podobnou „našemu“ tureckému medu. Příprava této pochoutky začíná správným uhnětením těsta, které se pak s pomocí háku zavěšeného obvykle na futrech hlavních vstupních dveří natahuje do potřebné délky a zároveň se zamotává pro dosažení zajímavého vizuálního efektu. Potom se už těsto natrhá na kousky a ty se zabalí do celofánu. Výrobou této sladkosti se tu zabývá minimálně 50 provozoven…
Jestliže se ani zítra počasí nezlepší, nebudeme už na cyklovýlet čekat a oželíme ho.
3. 9. 2011
A protože je dnes počasí ještě horší než včera, je rozhodnuto. Po obědě město Baňos opustíme, ale ještě předtím se vyšplháme na vyhlídku nad městem. Tam se dostaneme zhruba za hodinu chůze, ale vyhlídka je téměř v mracích.
Bohužel ani odtud není kvůli oblačnosti vidět na samotnou sopku tyčící se hned nad městem.
Po cestě zpět se zastavíme na obědě, pak pro naše batohy a na autobusovém nádraží nastupujeme do prvního autobusu, který nás po necelých 2 hodinách doveze do Latakungy.