24. 8. 2011
Během našeho přestupu v tomto městě před dvěma dny jsme si už vytipovali hostel v okolí nádraží, takže tam rovnou zajdeme ubytovat se. Bohužel i zde musíme bojovat za teplou vodu ve sprše, která neteče, protože plynovému kotli došel plyn. Recepční naštěstí pouze vyměnili plynovou bombu.
V noci se nám pro změnu zamkne koupelna, což už se nám také dříve stalo v peruánském městě Punu a opět to není naše chyba. 🙂 Jen ty hostely jsou nějaké nespolehlivé…
25. 8. 2011
Dnes opět jdeme do národního parku Podocarpus, ale pro změnu navštívíme jeho vysokohorskou část.
Nejjednodušší způsob, jak tuto část parku navštívit, je vzít si taxík, dojet ke vstupu do parku, zaplatit vstupné a nechat se stejným taxíkem vyvézt až k začátku vyhlídkového okruhu začínajícího u chaty Refugio. Za tuto cestu bychom taxikáři neměli platit více než $10.
Stopnout si taxíka je opravdu snadné, řidič prvního taxi sice přesně neví, kam nás odvézt, ale nasazuje nízkou cenu, tak ho bereme. Řidič si mezitím od přítele na telefonu nechá poradit, kam nás má vlastně odvézt a také si nechá poradit cenu, kterou si má za odvoz bělochů říct. Po těchto radách nás řidič odveze ke vstupu do parku a řekne si o nesmyslně vysokou cenu. My mu odmítneme zaplatit víc než $5, což nakonec odsouhlasí a ujede pryč.
V pokladně nás ranger opět příjemně překvapí nižším vstupným, protože zde opět místo $10 na osobu platíme jen $2. Navíc se od něho dozvíme, že cena za odvoz taxíkem následujících 8 kilometrů by skutečně měla být rovných $5. Nám zbývá pouze dobrý pocit, že jsme nezaplatili nepřiměřené jízdné, ale nahoru už musíme po svých.
Jen po pár set metrech se k nám přidává náš nový průvodce, který nás věrně doprovází po celou dobu našeho výstupu. Výborně nám rozumí a ukazuje nám všechny pěkné vyhlídky po cestě.
A výhledy jsou tu překrásné po celou dobu výletu.
Před jedenáctou hodinou konečně dorazíme až k chatě Refugio. Sem se mezitím přesunul i ranger, který nám ochotně připraví výborné, 100% přírodní kafe.
Před námi je „pouze“ 5-ti kilometrový okruh, ale zato znatelné 650 metrů velké převýšení. Proto se raději hned vydáváme na tento trek, který začne rychle stoupat vzhůru. Náš pes už asi tuto cestu zná a prý na nás raději počká u chaty.
Na doporučení rangera máme tento okruh jít proti směru hodinových ručiček, protože v tomto směru je stoupání údajně mírnější. My tu ale máme pocit, že horší to ani být nemůže…
Nicméně postupně se dostáváme do vyšších výšek, les ustupuje a pak už jdeme jen po louce, kde se do nás pořádně opírá silný vítr.
Nakonec se skutečně dostaneme až na vrchol dosahující 3405 metrů.
Zde už je vichr opravdu nesnesitelný, takže si toto místo rychle nafotíme (vítr s foťákem tak cloumá, že je to opravdový zápas) a raději začneme sestupovat hřebenovou cestou dolů. Zde teprve poznáme, jak prudké může být klesání. Připadáme si tu jako hodně nešikovní kamzíci, kterým trvá více než hodinu ujít pouhý jeden kilometr.
Po celé cestě vlastně nevidíme žádná zvířata, takže obdivovat můžeme pouze faunu a výhledy na okolní hory.
Čas nám hodně rychle utíká a abychom se včas vrátili do svého hostelu, musíme jít co nejrychleji to jde.
Nakonec se krátce po 16. hodině vrátíme zpět k chatě Refugio, kde nás nadšeně přivítá náš kamarád pes. Navíc máme štěstí, protože odtud právě odjíždí auto, jehož posádka nám nabídne svezení. Naskočíme na prázdnou korbu a vyrazíme. Ani se nestačíme rozloučit s naším psem, který nás se štěkotem celé 4 kilometry zběsilým úprkem následuje, než mu definitivně ujedeme.
U východu z parku vyskočíme z auta a protože nás štěstí neopouští, právě teď tu zastavuje autobus, který nás odveze až na nádraží v Loja.
Na nádraží si zajistíme lístky na zítřejší autobus, zajdeme si na večeři a pak už se vrátíme na hostel, kde po dnešním výletu zaslouženě odpočíváme.
26. 8. 2011
Dnes nás čeká čtyřhodinový přejezd na sever do města Cuenca. Přesun na nádraží je dnes velmi jednoduchý. Stačí přejít křižovatku a jsme tam. Nastoupíme do autobusu a ten zanedlouho vyrazí.