23. 8. 2011
Toto město je sympaticky malé, a tak není moc obtížné obejít dostatečný počet hostelů, abychom si vybrali ten nejlepší. Je zvláštní, že tu někdy uvádí ceny ubytování za osobu a někdy za pokoj. Musíme se proto vždy znovu ptát, co je to vlastně za cenu, kterou nám hlásí.
Poté, co se ubytujeme, si projdeme tři hlavní ulice, které tu vedou mezi nádražím a náměstím. Vedle nádraží tu mají tržnici a za ní na kopci je místní zajímavost světového významu– na protějším kopci jsou na louce obří hodiny, přičemž minutová ručička je dlouhá přes 11 metrů a hodiny jsou tak prý největší na světě…
V Ekvádoru také po dlouhé době vidíme v ulicích projíždět škodovky. Vůbec tady jezdí víc aut značek, na které jsme zvyklí z domova. V Peru a předchozích státech tvořila dle našeho odhadu alespoň 50% všech aut Toyota, ale v Ekvádoru se kromě škodovky také objevují auta značek VW, Fiat, Opel (konkrétně Corsa je tu hodně oblíbená) 🙂 a další.
24. 8. 2011
Dnes vstáváme brzo ráno, abychom si už v 8 hodin stopli taxíka, který nás odveze ke vstupu do národního parku Podocarpus. Vzhledem k místní nízké nadmořské výšce se jedná o deštný prales, což dnes několikrát poznáme na vlastní kůži. Na konci cesty z taxíku vystoupíme a pokračujeme pěšky po stezce dál do hloubi pralesa. Ještě před vstupem do parku si nafotíme první a v podstatě poslední zástupce ptačí říše, na které dnes narazíme.
Vzhledem k tomu, že zdejší prales je vyhlášeným domovem velkého počtu různých druhů ptáků, je docela záhada, kam se před námi všichni schovali. Po nějaké době před sebou uvidíme v lese chlapíka s mačetou, který poté, co nás zbystří, přestane pracovat a jde nám naproti. Naštěstí to ale není žádný lupič, ale naopak místní ranger, který nás přívětivě přivítá. Zároveň nás příjemně překvapí informací, že vstupné do parku je místo 10 dolarů pouhé dolary 2. Možná je to také kvůli tomu, že v tomto národním parku prakticky nezbyla žádná zvířata, kromě menších ptáků bylo všechno ostatní uloveno. (Jak se později dozvídáme, cena vstupného byla snížena do všech parků v Ekvádoru, samozřejmě mimo Galapágy.)
V parku tak můžeme obdivovat pouze zelenou džungli,
vodopády – např. tento větší
a řeku, kde bychom se mohli (kdybychom se na to cítili) i vykoupat. Jinak tu zatím není ani živáčka.
Do vody se nám nechce, takže si zde projdeme pár stezek, několikrát přitom pořádně zmokneme a pak se pěšky vrátíme 6 kilometrů zpět do města. Po této cestě se nám podaří nafotit krásné orchideje.
I když mělo být v parku orchidárium, žádná z orchideí tam tak pěkně nekvetla.
Po návratu do města si koupíme lístky na autobus, kterým se vrátíme zpět do města Locha.