21. 2. 2011
Noční jízda nám nakonec uteče rychle a tak se kolem sedmé ráno probouzíme v horách v malém městečku Banaue. Okolí Banaue je oblast uvedená v seznamu Unesco, známá pro svá rýžová políčka, která byla na okolních kopcích vytvořena již před několika tisíciletími.
Najdeme si tu ubytování na jednu noc a zajdeme se do turistických informací zeptat na možnosti výletů po okolí. Jak se ukáže, turistické informace zde slouží spíše místním vlastníkům motorových vozidel všeho druhu a snaží se nám namluvit, že je normální platit zde za dopravu 3x až 4x více, než kdekoliv jinde na Filipínách. Jsme z toho znechucení do té míry, že se rozhodneme bez jejich služeb úplně obejít a podnikáme pěší výlet po blízkém okolí. I tak je ale výlet zajímavý, protože vede uprostřed rýžových polí, malých vesniček či podél zavlažovacích kanálů. Ve vesničkách (kde nejmenší měla jen jednu chalupu a hodně vzteklého pejska) žijí potomci původních obyvatel, kteří byli jednak výbornými inženýry, kteří dokázali okolní hory přeměnit v rýžová pole s dokonalým zavlažovacím systémem, ale také to byli velmi obávaní válečníci, kteří rádi sbírali hlavy nepřátel. Naše cesta není nijak přesně značená a často ztrácíme hlavu, když se jich musíme ptát, kudy kam.
V jedné vesnici narazíme na místní faunu sušící se na slunci.
Odpoledne se nám trochu zatáhla obloha a tak jsme si náš výlet od vodopádů zkrátili přímo zpět do Banaue. Náš oranžový hotel z ulice vypadá, že má pouze 3 patra, ale z druhé strany je vidět, že je to téměř mrakodrap.
22. 2. 2011
Ještě včera večer jsme uvažovali o tom, že si na dnešní den půjčíme motorku a projedeme se po okolí na vlastní pěst. Nakonec ale stačilo zůstat kvůli deštivému počasí o chvíli déle na snídani, která kontinuálně přešla v oběd a nechat si nabídnout projížďky po okolí s místní tříkolkou, jejíž cena s přibývajícím časem příjemně klesala. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak, protože jsme zaslechli češtinu a domluvili jsme se se třemi českými cestovateli, kteří už měli zamluvený van, že na výlet pojedeme s nimi.
Cesta je opravdu hodně hrbolatá, po pár kilometrech končí asfaltová silnice a pak už jedeme hodně pomalu. Zato výhledy na rýžová políčka stojí za to, i když je dnes obloha ještě více zatažená.
Po nějaké době zastavujeme ve vesničce Hapao a vydáváme se s místním průvodcem na pěší výlet k horkým pramenům.
Průvodce nás cestou informuje např. o tom, co to vlastně místní lidé pořád žvýkají (je to směs 4 surovin – tabáku, drobných mlžů, nějakých oříšků a ještě něčeho). Každý takový „žvýkal“ má od žvýkání červeně zbarvené zuby a od následného plivání jsou dost barevné i silnice.
U jednoho z domů, kolem kterého procházíme, sedí malý klučina a řeže dřevo pořádnou pilou. Darovaný bonbón je ale důvodem k zasloužené přestávce.
Na konci cesty na nás skutečně čeká přírodní bazén s horkou vodou, do kterého nemáme odvahu se ponořit. Zato kluci Brňáci se vody nebojí.
Autem potom ještě zajedeme až k vesnici Hungduan, kde kdybychom letěli helikoptérou, krásně bychom viděli tzv. pavoučí terasy.
Zde nám ale začalo pršet, takže se nijak nezdržujeme a vracíme se zpět do Banaue. Tam už stihneme pouze rychlou večeři, loučíme se s klukama a naskakujeme do nočního autobusu směr Manila.