Ujjain 24. 10. 2010

Cesta vlakem nám příjemně utekla – krásně jsme se vyspali. Na nádraží v Ujjainu přijíždíme těsně před rozedněním. Podle průvodce bude problém najít kvalitní ubytování a to se bohužel potvrzuje. Obcházíme po svých první hotely blízko nádraží. Ty mají buď obsazeno (nebo existuje i jiný důvod, proč nás nechtějí ubytovat) nebo se nám zdají děsně špinavé. Možná pro indické turisty to není problém, ale nám se v takové špíně bydlet nechce. Rozhodneme se přemístit dál od nádraží a využijeme nabídky cyklo-rykši, který nás chce odvést jen za 5 Kč do cca 5 km vzdáleného hotelu. Cestu si pěkně protrpěl, do kopce musel z kola slézt a tlačit ho, o nějaké přehazovačce si může nechat tak akorát zdát. Ale nezištně to nedělá. Slyšeli jsme, že až 50% ceny první noci jde do kapsy dohazovačům, kteří přivezou nové klienty. My dva, stejně jako náš cyklo-rikša, máme smůlu. Ani při největší vůli nejsme ochotni platit přemrštěné ceny (několikanásobně více než dosud) za neuvěřitelně špinavé pokoje v hotelích, kam nás náš řidič postupně odvezl. Proto měníme plán a vracíme se na nádraží, kde si necháváme v úschovně naše velké batohy a vyrážíme na prohlídku města. Bohužel, ranní zbytečné hledání ubytování nás stálo 2 hodiny času. Do města jedeme místní hromadnou dopravou „Tempo“, což jsou větší motorové tříkolky, které uvezou určitě 12 cestujících (nejspíš i více). Vypadají dost obludně, ale jsou stále pěkně obratné a v městském provozu se to hodí.

Ujjain je naše první navštívené město ve státě Madhya-Pradesh, navíc Ujjain je jedním ze 7 nejvíce posvátných měst v Indii. Sjíždějí se do něj poutníci, aby zde v řece, podobně jako v jezeře v Pushkaru, provedli rituální modlitbu a vykoupali se v řece.

Subjektivně nám přijde, že v porovnání s Radžastánem je tento stát uprostřed celé Indie zaostalejší. Rikši tady zamořují vzduch svými výfuky, v Radžastánu asi jezdili všichni na plyn…

Ve městě si ještě z desítek chrámů vybíráme Gopal Mandir,

chrám Gopal Mandir

kde se dáváme do řeči s dvojicí Indických kluků, z nichž ten hovornější, 17-ti letý plánuje jet do Evropy (ale ještě netuší kam) a ptá se nás, jestli jsme na facebooku. Hádám, že během pár let to bude stejně obligátní otázka, jako je nyní ta „Ze které země jsi?“. Probereme spolu ještě naše náboženské vyznání, pro ulehčení situace se hlásíme ke křesťanství, kluk nějak nechápe, proč mákřesťanství pouze jednoho boha, ale akceptuje to 🙂 Po prohlídce náměstí vyrážíme k hlavní atrakci – Mahakaleshwar Mandiru chrámu s posvátným stromem uprostřed, u kterého si poutníci přejí splnit svá přání, ženy dost často těhotenství. My zejména kvůli tomu, že při vstupu do komplexu je nutné odložit svou obuv a vracet se pořádný kus naboso po špinavé ulici, nakonec návštěvu chrámu rušíme. V jeho okolí je dost žebráků, pro které jsme středem zájmu. A za celou dobu jsme tu nepotkali žádné další turisty, máme trošku pocit, jako bychom tu byli nezvanými hosty.

Vracíme se zpět na nádraží a odjíždíme i se všemi svými věcmi do cca 60 km vzdáleného města Indore. Cestu nám krátí to nejlepší z Bolywoodu – série hudebních klipů, kterých jsou plné filmy indické provenience. Hlavní hrdinové (obvykle muž a žena) se v nich všelijak nakrucují, skotačí, honí se a jinak dovádějí a přitom zpívají jednoduché romantické texty (soudě alespoň podle těch pístní, u kterých byly anglické titulky).