Země‎ > ‎Kolumbie‎ > ‎

Salento

10.9.

Po celou dobu naší dnešní cesty bylo krásné počasí, bohužel nad městečkem Salento se k odpoledni vznáší temné bouřkové mraky. Takže, čím dříve si najdeme ubytování, tím lépe. Oběhneme pár hostelů, ale ve většině chtějí poměrně hodně peněz za nic moc ubytování. Nakonec se ubytujeme v pěkném hostelu s příjemnými majiteli těsně před tím, než začne pršet. V ceně ubytování je i v tomto městě obvyklý bonus – neomezená káva zdarma. :-)

Později odpoledne, když přestane pršet, se ještě krátce projdeme po městě, ale pak se raději znovu jdeme schovat před dalším deštěm na hostel.

11.9.

Dnes je hodně ošklivě a proto náš plán, výlet do krásné přírody v okolí, nemá moc smysl. Místo toho si dnes více projdeme město a vyšplháme i na vyhlídku nad městem, odkud je vidět do vedlejšího zeleného údolí.

K vyhlídce vede z náměstí tato hlavní třída plná krásných barevných domů s obchůdky.

Po obědě se pomalu přesuneme k místu dnešní hlavní atrakce – návštěvy kávových plantáží. Náš průvodce je anglicky mluvící majitel plantáže, který nám během exkurze řekne spoustu zajímavých informací. S některými z nich ale nemůžeme souhlasit.

Největší vývozce kávy je Brazílie, pak následuje Vietnam, kde se ale podle nabubřelého plantážníka pěstuje pouze druh kávy Robusta, která prý není tak dobrá jako druhý druh kávy Arabica. Přitom nám ze všeho nejvíc chutnala káva právě ve Vietnamu, pro svou výbornou čokoládovou příchuť.

Konečně na třetím místě ve vývozu kávy je Kolumbie, přičemž tady se pěstuje výhradně Arabica. Pěstitelé kávy tu mají na výběr ze dvou variant rostlin, tradiční rostliny a vyšlechtěné moderní sestřičky. Ve finále jsou plody těchto dvou variant od sebe k nerozeznání a i jejich hodnota při výkupu na váhu je stejná. Pěstovat moderní variantu je ale mnohem snazší a výnosnější, protože kávové rostliny lze na poli pěstovat více zahuštěně, rostliny jsou více odolné vůči škůdcům, mají více plodů a dosahují maximálně výšky dvou metrů, což usnadňuje sklizeň.

Takto vypadá kávová rostlinka, kterou majitel nechal seříznout, aby znovu vyrostla ale tentokrát do menší výšky.

Na další větší rostlině jsou vidět jednak květy, ale zároveň i plody – kávové bobule.

Je zajímavé, že jednotlivé plody mohou i na jedné rostlince dozrát prakticky kdykoliv během celého roku. Přesto většina bobulí dozrává během období dešťů na konci roku a tak v těchto nepříjemných vlhkých podmínkách probíhá manuální sběr kávy. Ostatně téměř vše v průběhu zpracování kávy je manuální proces nenáročný na jakoukoliv mechanizaci. Jediný stroj, který na této plantáži používají, je drtič, který rozlouskne čerstvě natrhané kávové boby a oddělí kávová zrna od slupky. Ty je ale pak ještě potřeba „vykoupat“, aby se zbavily cukru. Mimochodem z této tekutiny se pak připravuje kávová pálenka. ;-)

Následně se káva vysuší, obvykle na slunci, což trvá až 6 týdnů. Pak je potřeba opět ručně zbavit zrna další jemné slupky. Mezitím proběhne několikrát třídění kávy, kde se nekvalitní zrna vyřadí a nakonec se káva rozdělí podle velikosti zrn.

Pak se už káva praží, což obvykle probíhá v zemi, kde se nakonec káva konzumuje. Pražení kávy je třeba včas zastavit, jinak by mohlo dojít k jejímu znehodnocení. Jakmile začnou kávová zrna pukat jako popkorn, je potřeba pražení rychle ukončit.

Na kávových plantážích se obvykle pěstuje mnoho dalších plodin včetně banánů nebo ananasů.

V Kolumbii je na tisíce takových malých plantáží, protože nebyl ekonomický důvod plantáže sjednocovat. Na její pěstování není potřeba žádné drahé stroje, takže větší plantáže v tomto případě nemají žádnou výhodu menších nákladů v přepočtu na množství vyrobené kávy...

Tato exkurze byla pro nás opravu zajímavá, jen ten majitel plantáže nám nepřišel vůbec sympatický a jsme rádi, že jsme se neubytovali v jeho předraženém nevybaveném hostelu...

Večer zvažujeme naše další plány. Nakonec se rozhodneme v Salentu ještě jednu noc zůstat a zítra ráno se rozhodnout, zda-li se vydáme na výlet do blízkého palmového údolí či na další cestu na sever Kolumbie.

12.9.

I když dnes ráno stále není počasí ideální, nakonec se rozhodneme na výlet do palmového údolí Valle de Cocora vydat.

K začátku údolí nás odveze za 25 minut jeep a dál se už vydáme po svých. Jeepy vyjíždí jen ráno a my se tak potkáme s ostatními cestovateli, kteří si na dnešek udělali stejný plán (kromě nás je tu Němec, Čilan, Belgičani, Holanďanky a Japonka s jednoduše zapamatovatelným příjmením – Suzuki). Přesto, že je skupinka docela rozmanitá, je se všemi legrace a společně nám cesta příjemně utíká. Po pár set metrech musíme dnes poprvé překonat potok plný kalné vody. Tentokrát je to snadné – je tu komfortní most. Horší to mají koně, kteří sváží z okolních kopců do údolí nádoby s mlékem. Ti po mostě nemohou a musí se tak na druhou stranu potoka přebrodit.

Dál vede naše hodně zablácená cesta mezi ploty z ostnatého drátu, které chrání zdejší pastviny před nezvanými návštěvníky. Naneštěstí Michalovi v tomto terénu podklouzne noha a on se reflexivně pokusí nebezpečného plotu chytit, čímž si na ruce vytvoří několikacentimetrový krvavý šrám. Pohotový Čilan Michalovi okamžitě odmotá kus toaletního papíru ze své roličky, kterou je každý správný Jihoameričan vždy vybaven. Ránu tak aspoň dočasně na místě ošetříme a pak pokračujeme po stopách ostatních turistů, kteří se nám mezitím dostali z dohledu.

Po nějaké době dojdeme na místo, kde je opět potřeba překonat potok. Tentokrát je most mnohem jednodušší – pouhé tři tenké klády, přes které se na některých místech voda dokonce převaluje. Opatrně po tomto mostku přejdeme na druhou stranu, ale do bot se nám přeci jen už nějaká voda dostane.

To pravé dobrodružství ale začne teprve o sto metrů dál, kde dojdeme ostatní turisty. Zde je most už opravdu pod vodou, takže suchou nohou se na druhou stranu nedostaneme. Na boso se přes most přejít nedá, protože klády jsou svázané ostnatým drátem, takže naše nohy by mohly dopadnout stejně jako Michalova ruka... Voda se přes klády řítí velkou rychlostí a snaží se nám podrazit nohy a unést aspoň o kus dál, takže si ve skupince pomáháme a jako dokonalý tým nakonec všichni potok překonáme, i když za cenu kompletně mokré obuvi. Psi, kteří nás dnes na výletě dobrovolně doprovází, se dlouho rozmýšleli, jestli tento most přejdou, ale nakonec to zvládli i oni.

Další cesta je už po této zkušenosti snadná, takže za nějakou půlhodinu dojdeme až na soukromý pozemek, jehož majitelka za povinné vstupné nabízí malé občerstvení. Vstupné není zrovna malé a tak musíme chvíli vyjednávat, abychom za něj dostali kus sýra včetně nápoje Aquapanela – sladké zakalené vody podobné barvy, jakou měla voda v řece. Lepší než občerstvení jsou ale kolibříci, kterých je tu v okolí nepočítaně.

Po zhruba hodině další cesty se vyšplháme na kopec, odkud je krásný výhled na celé údolí. Jak je vidět, počasí se dnes opravdu překonává a my jsme rádi, že jsme se na výlet vydali.

Další cesta zpět už sice vede po komfortní široké lesní cestě, ale jak jsme se přesvědčili, i ta může být nebezpečná. Zvlášť, pokud se po ní prochází takový pavouk.

Pavoukovi se vyhneme a zanedlouho poznáme, proč se toto údolí jmenuje palmové. Přijdeme totiž na místo, kde rostou největší palmy na světě.

Takto vysoké palmy rostou v Kolumbii hojně, a proto je mají dokonce ve svém znaku.

Od palem to už není daleko k místu, odkud nás jeep odveze zpět na náměstí Salenta.

Protože nám pořádně vyhládlo, zajdeme si na výborného pstruha do stejné restaurace, kde jsme byli i včera. Do večera se už potulujeme po městě, popíjíme místní kávu a využijeme připojení k internetu na našem hostelu.

Jak je vidět, i dnes v noci tu nejspíš bude znovu pršet...

Před půl devátou večer se vydáváme na autobus, se kterým odjíždíme zpět do Arménie. Zde si počkáme na noční autobus do města Medellin. Bohužel cenu za drahý autobus se nám tentokrát nepodaří smlouváním ani trochu snížit. :-(

Comments