Země‎ > ‎Kolumbie‎ > ‎

Cartagena

15.9.

Ráno kolem sedmé hodiny se náš autobus náhle zastaví v nečekané koloně. Protože je před námi z nějakého nám neznámého důvodu uzavřená silnice, musíme tento úsek objet jinudy, což nám naši cestu prodlouží o další dvě hodiny.

V půl jedenácté jsme konečně na nádraží v Cartageně. Na nádraží jsme dojeli prakticky bez peněz, takže náš první úkol je výběr hotovosti z bankomatu. Ty jsou na nádraží pouze dva. První z nich nefunguje a ten druhý okupuje fronta nebo spíš hlouček asi 40-ti lidí. O nějaké bezpečnostní zóně kolem bankomatu, do které by nikdo neměl vstupovat, tady určitě neslyšeli.

Zkusíme tedy se zbytkem drobných přejet až do centra. První řidič autobusu po nás požaduje platit zcela nepochopitelně i za naše větší zavazadla, takže místo dvou jízdenek chce zaplatit čtyři. Na to jednak nemáme a také se to příčí zdejším zvyklostem. Proto počkáme 5 minut na další autobus, kterým se už skutečně po 30-ti minutách jízdy dostaneme až do historického centra.

Po výstupu z autobusu se celkem rychle zorientujeme, takže se můžeme přesunout do nedaleké ne příliš reprezentativní čtvrti, kde je spousta možností levného ubytování. To se nám na čtvrtý pokus také podaří najít, takže máme střechu nad hlavou zajištěnu na další 3 noci.

Následně si konečně zajdeme vybrat peníze a pak si také dáme oběd. Přestože je příšerné horko, vydáváme se na prohlídku starého města, abychom konečně něco viděli.

Město Cartagena hrálo pro španělské dobyvatele Jižní Ameriky strategickou roli, protože to bylo hlavní přístavní město, odkud se do Evropy převážely uloupené poklady. Proto v tomto městě bylo vždy velké bohatství, které zároveň přitahovalo další živly – pravé piráty z Karibiku. Z pirátů je nejslavnější zejména Francis Drake, před kterým se město jednou muselo dokonce vykoupit obrovským výkupným, aby milý Drake shovívavě nesrovnal město se zemí...

Kvůli četným pirátským nájezdům postavili Španělé kolem celého města široké hradby, které tu stále stojí. V jedné z částí hradeb bylo také vězení. Dnes jsou v celách místo vězňů obchůdky se zbožím pro turisty. V každé cele je nyní právě jeden obchodník...

Na střeše tohoto objektu je široká promenáda.

Během večerního bloudění po městě nás na jednom z domů najednou překvapí česká vlajka. Malá budova je nejspíš naše ambasáda či velvyslanectví. To nám připomene, že se už brzy budeme vracet zpět do vlasti...

16.9.

Dnes se opět vracíme do historického centra mezi překrásné koloniální budovy. Do centra tentokrát procházíme skrz tuto hlavní bránu s věží s hodinami.

Po levé straně vidíme kotvící plachetnice, v jejichž útrobách sídlí luxusnější restaurace. První lodí je možné nechat se přepravit na bílou pláž – hlavní lákadlo každého turisty, který sem do Cartageny přijede na svou dovolenou k pláži.

Za hlavní bránou je náměstí, kde se ve středověku konal trh s otroky. V důsledku tohoto obchodování s lidmi je v této části Kolumbie velké množství černošského obyvatelstva. Nyní se na náměstí v podloubí prodávají sladkosti, za které si místní prodejci nechají od turistů zaplatit slušné peníze.

I když je teprve půl desáté, začíná být na sluníčku nesnesitelné horko. Nicméně prohlídku městem bereme zodpovědně, takže vzápětí se dostáváme k tomuto kostelu San Pedro Clave, pojmenovaného po španělském mnichovi, který svůj život věnoval duchovní osvětě otroků.

Zanedlouho se zatáhne obloha a začne pršet, takže nám přijde velmi vhod, že jsme právě na Bolívarově náměstí. Zde se totiž také nachází muzeum zlata, kam je vstup zdarma. V muzeu jsou k vidění zlaté předměty, které používali místní obyvatelé obvykle k náboženským obřadům jako obětní artefakty. Muzeum není rozsáhlé, takže zhruba za hodinu můžeme vyrazit na další prohlídku města. Pršet mezitím přestalo a začíná být opět dusno.

Krátce po poledni se opět vracíme na Bolívarovo náměstí, ze kterého vede tato pěkná ulice. Vpravo stojí docela nenápadná katedrála a z tmavé oblohy opět co nevidět začne pršet.

Zajdeme si proto na oběd a poté se raději vrátíme na hostel, kde držíme obligátní siestu.

Mezitím nám opět několikrát zaprší, což je v tomto horku vítané krátkodobé osvěžení, zvlášť teď, když jsme schovaní na hostelu pod střechou.

Po třetí hodině vyrazíme do nedaleké největší španělské pevnosti mimo území Španělska.

Po zaplacení docela vysokého vstupného nedostaneme žádné informace v angličtině. Je zde možné sice shlédnout film o pevnosti v angličtině, ten ale pouští pouze jednou denně a ke všemu dopoledne. :-(

Na pevnosti nás zaujala vlastní rozlehlost hradeb,

ale hlavně přístupné podzemní chodby. V nich se někteří turisté dokázali ztratit, takže nám byli vděční, když jsme jim ukázali cestu ven...

Některé chodby byly hodně příkré a vedly hodně hluboko do nitra pevnosti. Až na konec chodeb jsme se nedostali jednak proto, že dál bychom už museli jít pouze s vlastním omezeným světýlkem a navíc bychom se brodili vodou, která tu už pokrývá téměř celou plochu podlahy.

Tyto chodby jsou unikátní tím, že perfektně vedou zvuk a pokud kdokoli kdekoli promluví, je po chodbách krásně slyšet. To mělo sloužit jednak k rychlému odhalení případného nepřítele a jednak pro rychlou komunikaci v průběhu jakékoli akce. Toto je pouze jedna z tehdejších inženýrských vychytávek, kterými se může pevnost pyšnit, bohužel ty ostatní nám zůstaly ve španělské brožurce utajeny.

Z vrchu pevnosti byl krásný výhled jednak na historické centrum, ale také na moderní centrum plné luxusních hotelů, kam se vydáme zítra. Na opačné straně je z pevnosti vidět opatství tyčící se na nejvyšším místním kopci.

K poctě stavitelům pevnosti a jejím obráncům je třeba dodat, že tato pevnost nebyla nikdy dobyta.

17.9.

Dost bylo historického centra, proto si dnes zajdeme na výlet mezi moderní hotely, kam přilétají turisté na zaslouženou odpočinkovou dovolenou.

Hotely se táhnou podél dlouhého pobřeží s písečnými plážemi, k jejichž dokonalosti chybí snad jen palmy a barva písku, která by mohla být světlejší.

V každém případě je zde o turisty dokonale postaráno. Jakoukoliv službu ochotně za peníze zajistí všudypřítomní prodejci všelijakého občerstvení, slunečních brýlí a klobouků, masérek a masérů a pronajímatelů posezení pod slunečníky.

I když my se po pláži pouze procházíme, i tak nás to neustálé odmítání nabízených služeb mírně otravuje...

Konci pláže vládnou tito rybáři. ;-)

Rozhodli jsme se nevyužít nabídek na plavbu na protější pláž s bílým pískem, kde je možná o něco pěkněji, ale o to více je tam turistů a prodejců...

Po tříhodinové procházce podél všech hotelových výškových budov se vracíme zpět na hostel. Po obědě vyrážíme znovu do historického centra.

Přestože je i dnes obloha nad pevninou dramaticky zatažená, sluníčko občas město krásně nasvítí a my tak máme možnost si zajímavě nafotit například toto náměstíčko. Bílá budova patří námořnímu muzeu, před kterým jsou ze strany vystaveny dříve moderní (nyní určitě zastaralá) děla.

Takovými uličkami by se dalo chodit do nekonečna,

ale my už na další chození nemáme energii, takže raději zůstaneme v parku na náměstí Bolívara, kde se nám po nějaké době poštěstí shlédnout hudebně-taneční vystoupení místní mládeže.

Energický tanec doprovází zajímavý hudební doprovod. Zdejší kultura je totiž docela jedinečná a má kořeny v dobách nadvlády Španělů, kdy tu trpěli nejen místní indiáni, ale také dovezení otroci z Afriky. Tyto dva naprosto odlišné národy měli tak pod bičem Španělů k sobě neobyčejně blízko a díky tomu zde vznikla zvláštní kombinace těchto dvou kultur, která je krásně patrná zejména v hudbě: typické propojení afrických bubnů a jihoamerických fléten.

18.9.

Cartagenu dnes opouštíme a přesunujeme se do města Santa Marta, kam bychom se měli dostat přímým autobusem za zhruba 4 hodiny. Jak se dnes opět ukáže, ne vždy se vše vyvíjí tak, jak by mělo.

První signál, že dnes nepůjde vše hladce, se nám ukáže, když se snažíme dostat z centra na autobusové nádraží. Autobus, který si stopneme je sice levnější a neklimatizovaný, ale bohužel na nádraží jede všelijakými oklikami a neustále zastavuje na imaginárních zastávkách, kde nastupují či vystupují další pasažéři s obřími nákupními igelitkami...

Nakonec se na autobusové nádraží dostaneme a tam máme štěstí, protože se tu k odjezdu právě chystá přímý autobus do Santa Marty, jehož cenu se nám podaří dokonce smlouváním snížit. ;-)

Takže naskakujeme do odjíždějícího autobusu a těšíme se, že za několik hodin budeme v cíli. Všechno je ale jinak. Náš autobus po sto metrech za nádražím zastaví a čeká zde další hodinu, než se zaplní dalšími cestujícími...

Další překvapení na nás čeká na půl cesty, kde náš autobus najednou ohlásí konečnou a my pro další pokračování musíme přestoupit do jiného autobusu. :-(

Horší je ale skutečnost, že nový autobus je opět téměř prázdný, takže znovu čekáme skoro 45 minut, než se zaplní, abychom mohli vyrazit do Santa Marty...

Comments