Země‎ > ‎Indie‎ > ‎

Udaipur

22.10.2010

Město Udaipur možná znáte a ani to nevíte. Natáčely se zde scény z jedné bondovky (s názvem v anglickém originále Octopussy, česky tedy zřejmě Chobotnice). Některé restaurace jsou tak od té doby „postižené“ tím, že večer co večer pouští tento film novým turistům k večeři. Musím ale uznat, že si filmaři vybrali opravdu krásné město. Opět tu máme maharádžův palác, který jsme navštívili, klikaté indické uličky, krásné jezero, na kterém jsou další paláce – z jednoho je dnes hotel.

K hotelu se dá dostat pouze po vodě...

V paláci, který má být největší v Radžastánu, máme možnost si prohlédnout kromě rutinní výzdoby – šavle, pistole, děla, také krásné komnaty a výhledy na jezero.

Pro školáky je větší atrakce než palác naše přítomnost.

Mozaika jak z Keramiky Horní Bříza

Když se setmí, jsou výhledy opět dech beroucí, bohužel palác je osvětlen jen do 19. hodiny, pak se zhasne. Překvapilo nás to uprostřed focení, takže fotografie není 100% :-(

Postupně přestáváme vnímat to, že jsme uprostřed cizí země, kde je dost věcí úplně jinak než u nás. Krávy na silnici, pro Evropana netradiční oblečení místních, neustálé smlouvání o všem, přesto je tu celkově velmi levno, i když hodně závisí právě na umění smlouvat, šílená doprava, místní nás pořád okukují apod.

23.10.2010

Po snídani jsme riskli rezervaci lístků na noční vlak přes internet a vyšlo to, máme lehátka u sebe v jednom vagónu. Už jsme slyšeli jiné cizince, kteří takhle úspěšní nebyli a tak vlastně cestovali každý sám. Při pořizování lístků přes internet totiž dopředu není jasné, jaké lístky si vlastně člověk kupuje. Pouze ví vlak a třídu. Tříd je velké množství, celkem 7. První nejnižší třída „General“ je to pravé lidové cestování pro většinu Indů. Lístek je děsně levný, není na jméno a vagóny jsou tak přecpané, ti nejrychlejší sedí na dřevěných lavicích, ostatní se na sebe tlačí vestoje a mrňavá okna nejsou zasklená. Doufáme, že nebudeme mít důvod se touto třídou svézt. Vyšší třída „Sleeper“, tedy spací, je už na jméno a každý cestující by měl mít své vyhrazené místo. Touto třídou jsme již cestovali z Delhi do Agry. Následují další stále neklimatizované třídy třetí, druhá a první. Tímto ale nekončí, protože na řadu přichází klimatizované třídy, také třetí, druhá a první. Existují ještě nějaké speciální třídy ve speciálních vlacích, ale těmi se určitě nesvezeme. Protože jsme náš lístek kupovali jen několik hodin dopředu, zbylo pouze 15 míst ve 2. klimatizované třídě. Lístek už na indické poměry není levný, ale pořád je levnější než srovnatelný vlak v ČR.

Ale zpět k našim zážitkům v Udaipuru. Prošli jsme si místní obchůdky, Laďka si koupila moc pěknou šálu za pár Rupí, Michal banány ještě za míň :-) Po obědě jsme si chtěli vypůjčit lodičku – šlapadlo a projet se po jezeře. V půjčovně nám byli ochotni lodičku půjčit, ale jen za podmínky, že si nasadíme záchranné vesty, jinak to prý nejde, nařízení je nařízení. Špinavé vesty si nasazovat odmítneme a tak z výletu sešlo. Vynahradíme si to ayurvedskou masáží – obejdeme pár salónů, vybereme ten levnější a doufáme, že kvalita bude přijatelná. Dle majitele salónu jsme teprve druzí Češi za poslední tři roky... Masáž je příjemná, olejová za použití místní přírodní kosmetiky. Po masáži následuje večeře a cesta na nádraží. Spolucestující ve 2. klimatizované třídě už patří mezi horních 1 milion Indů, jsou vybaveni moderními mobily i notebooky, takže nemáme strach, že by se nám něco mohlo ztratit. Do vagónu nastoupil i prezident, respektive ihned se ukazuje, že to je průvodčí ve velmi důstojně vypadající uniformě a plynně hovořící srozumitelnou angličtinou.

Comments