Jodhpur 21. 10. 2010

Ráno se vydáváme na prohlídku města a začínáme u trhu, kterému dominuje věž s hodinami.

věž s hodinami

Odtud jsme chtěli vyrazit k vzdálenějšímu paláci Umaid Bhawan.

palác Umaid Bhawan

Rikšové vycítili příležitost a nasadili vysokou cenu. Za tu nám projížďka nestojí. Palác, který má přes 300 pokojů, dosud obývá z 1/3 původní vlastník, současný maharadža, a další části propůjčil hotelu a muzeu. Pokud bychom chtěli vidět originální Art Deco nábytek, museli bychom v hotelové restauraci utratit peníze, ze kterých tady jinak žijeme čtyři dny… Vyrážíme tedy na druhou stranu k pevnosti, která dominuje celému městu.

Pevnost nebyla nikdy vojensky dobita a není se čemu divit. V horku, které tu panuje, máme co dělat, k ní jen vystoupat, natož ji dobývat.

K pevnosti vede celkem 7 bran. U druhé z nich jsou ve stěnách pevnosti viditelné stopy po odstřelování z kanonu, kdy se odmítnutý snoubenec snažil zastavit průvod se svatebními dary, mířící k novému ženichovi do pevnosti. U čtvrté brány jsou masivní vrata pobita špičatými bodáky, které měly zastavit slony nepřátelské armády. U dalších z bran jsou vidět otisky rukou maharádžových žen, které se tak naposledy rozloučily s pevností, když ji opouštěly po smrti svého maharádžy, aby se nechaly spolu s jeho tělem zaživa upálit. Interiér je však překrásný, jak už to tak v paláci bývá.

Zajímavé byly různé varianty nosítek mahárádži a jeho rodiny. Ženy v nich musí zůstat skryté před zraky přihlížejících. K jedněm z těchto nosítek se vztahuje příhoda z Anglie, kterou navštívila babička současného maharádži. Nosítka se používala vždy, když babička vystupovala z limuzíny a odnášeli ji např. do hotelu. I přes toto opatření se nějakému fotografovi podařilo babičku nafotit a fotka vyšla v novinách. Maharádža tak musel skoupit kompletní vydání těchto novin, aby se některý výtisk nedostal zpět do Indie.

Městu Jodhpur se říká modré město, protože většina domů je nabarvena indigem, se kterým se tu čile obchodovalo.

Navíc je město proslavené jezdeckými kalhotami, kterým se říká Jodhpur’s, tedy „džodpurky“. Nechal si je na míru ušít místní maharádža, speciálně pro jízdu na koni – volné přes stehna a úzké přes lýtka. Podle nich si pak nechala jezdecké kalhoty šít britská aristokracie a tak se rozšířily až k nám.

Uvnitř pevnosti právě dnes začíná hudební festival, na který se tu horečně připravují. Začíná ale až večer a tak si ho necháváme ujít.

Dále nás čeká noční přejezd autobusem, rikšáci opět cítí příležitost snadno si vydělat a nasazují nesmyslné ceny, ale nakonec se dohodneme na přijatelně předražené ceně jízdy k místu odjezdu autobusu. Ihned poté začne řidič rikša zjišťovat, odkud ten autobus vlastně odjíždí a po cestě to ještě 2x s náhodnými kolemjdoucími konzultuje… Ještě silnější zážitek je ale jízda samotným autobusem, kterému nejde otevřít (anebo řidič z nějakého nám neznámého důvodu nechce otevřít) kufr, kam bychom si dali naše velké batohy. V autobuse se pak ještě chvíli dohadujeme, ale nakonec to vzdáváme a s batohy se dělíme o naše spací místečko. Pohodlné to není a slibujeme si, že už nočním autobusem pokud možno nepojedeme.