28. 9. 2011
Do Quita přijíždíme už za úplné tmy na severní nádraží. Protože jsme zde před nějakou dobou už byli, tušíme kudy kam a rychle přestoupíme do autobusu MHD, který nás doveze na konečnou trolejbusů. Odtud odjedeme trolejbusem do čtvrti Mariscal, kde je pohromadě spousta hostelů. V této čtvrti jsou ubytovaní nejspíš všichni zahraniční turisté v hotelech a hostelech všech možných kategorií. I nám se tu podaří najít pěkné ubytování, takže ven na ulici už nemusíme. Začínají se tu totiž motat podivná individua…
V hostelu jsme údajně první ubytovaní Češi a příjemný majitel pouze tuší, odkud že to jsme. 😉 Pro nás je to poslední ubytování na této cestě.
29. 9. 2011
Ráno po snídani vyrážíme na prohlídku starého centra města. Přesuneme se tam opět trolejbusem. Vystupujeme na Divadelním náměstí, kterému dominuje jak jinak než budova divadla.
Z centra je krásně vidět až na unikátní okřídlenou sochu panny Marie. Sochu Marie s křídly údajně nemají nikde jinde na světě. Od sochy je určitě pěkný výhled, ale cesta na vyhlídku patří k těm rizikovým, na kterých se často odehrávají ozbrojené přepady a my během posledních dnů na cestě nechceme zbytečně riskovat.
Když se od divadla vydáme do kopce, dojdeme až k této velkolepé basilice.
Následně se vracíme zpět na Divadelní náměstí,
odkud se proplétáme různými uličkami, až se objevíme na náměstí Santo Domingo. Na tomto místě nás před necelým měsícem, když jsme přes Quito pouze projížděli, místní varovali, ať zde z relativně bezpečného MHD rozhodně nevystupujeme. Nyní se zde procházíme a okolí na nás nebezpečně nepůsobí.
Naopak se nám tu líbí, obloha je už od rána plná fotogenických mráčků, které se ale s postupem času začínají moc nafukovat.
Když se dostaneme k prezidentskému paláci, je už bohužel zataženo.
Na stejném náměstí, jako je prezidentský palác, je i tato katedrála.
Nám se ale do muzea nechce a protože jsme z dnešního celodenního běhání už dost unavení, zajdeme si na kafe. Bohužel dostaneme pouze horkou vodu, ve které si můžeme namíchat rozpustné Nescafe. Zase nás to překvapí, protože jsme si zvykli na výbornou kolumbijskou kávu a úplně zapomněli na toto ekvádorské podivínství spočívající v tom, že přestože Ekvádor kávu pěstuje, v kavárnách ji nenajdete.
30. 9. 2011
I když včera odpoledne bylo zataženo a večer se dokonce rozpršelo, dnes ráno je opět krásně, takže nám nic nebrání vyrazit na vyhlídku nad městem. Na vyhlídku vede lanovka, takže náš první úkol je dostat se k ní. Využijeme dvou autobusů MHD a poslední kilometr do kopce vylezeme po svých. U pokladny lanovky nás zaskočí neuvěřitelně předraženou jízdenkou pro zahraniční turisty. Zaplatíme tu vlastně stejně, jako by stála 8 hodinová jízda autobusem… Jako určitou satisfakci dostáváme právo využít prioritní frontu, kterou vlastně předbíháme místní turisty…
Obsluha lanovky kvůli malému počtu cestujících šetří elektřinou, takže lanovka jede velmi pomalu a nám se cesta vzhůru do 4100 m.n.m. protáhne na více než půl hodinu. Aspoň máme možnost si cestu pořádně užít, prohlédnout si celé město Quito z krásného nadhledu a seznámit se s našimi spolujezdci (Američanem, který právě dokončil studium medicíny a přijel sem na stáž, Angličankou, která žije trvale v Řecku a postarším párečkem z Francie, který předstírá, že anglicky nerozumí).
Po výstupu z kabinky si město nafotíme a pak si projdeme blízké okolí.
Je sice možné vydat se odtud na krásný výšlap do ještě vyšších hor, ale bohužel na této tůře jsou cestovatelé často terčem ozbrojených přepadení.
Po návratu lanovkou zpět do města si zajdeme na oběd a pak zamíříme do parku Echido.
Odtud si odskočíme k legislativnímu paláci, na jehož fasádě jsou vysochány výjevy z místní historie. Budova se nám moc nelíbí a navíc se zde připravuje nějaká demonstrace. Proto se raději vracíme zpět do parku Echido, odkud vede ulice Rio Amazonico, na které je jeden luxusní hotel vedle druhého a hlavně spousta obchodů se suvenýry. I my se zde vybavíme, abychom domů nepřijeli s prázdnou. 😉
1. 10. 2011
Dnes je náš poslední den na naší zdánlivě nekonečné cestě. Pořád tomu nemůžeme uvěřit, takže když si dnes procházíme botanickou zahradu, spíš než překrásným rostlinám
se víc divíme, jak ten čas letí.
Samotná zahrada se nachází v jedné části rozsáhlého parku La Carolina. Poté si projdeme vlastní park a utratíme poslední dolary za oběd a banány. Víc toho dnes už nestihneme, takže se vracíme na hostel, odkud se se všemi věcmi přesuneme autobusem na letiště. Tento přesun zcela jistě patří mezi jeden z nejlevnějších, protože cesta nás oba stojí pouze půl dolaru.
Na letišti nás nepříjemně překvapí nutnost zaplatit docela vysokou odletovou taxu, kterou během minulého roku přestali na tomto letišti vybírat a nyní je už součástí ceny letenky. My jsme si ale letenky koupili více než před rokem, takže jsme tuto taxu museli uhradit na místě. Naštěstí jsme mohli zaplatit kartou, protože hotovosti jsme se už stačili úspěšně zbavit.
Naše letadlo společnosti Iberia je bohužel multimediálně vybavené asi na stejné úrovni, jako jsou bolivijské dálkové autobusy. To znamená, že o vlastní televizi si můžeme nechat jen zdát a musíme si vystačit s jednou televizí pro dalších 50 cestujících… V dnešní době je to skoro ostuda. Příště se už raději pokusíme této letecké společnosti vyhnout…
Náš let do Madridu není přímý, ale vede na první pohled nepochopitelně opačným směrem do města Guayaquil. Protože je Quito v nadmořské výšce 2800 m.n.m a ranvej stávajícího letiště není dostatečně dlouhá, musí velká letadla vzlétat pouze s polovičním nákladem. To znamená, že si musíme zaletět do Guayaquilu, kde letadlo nabere dostatečné množství paliva na let přes oceán. Samotný let probíhá velmi hladce až na přistání, kdy ve výšce zhruba 200 metrů nad mořem, těsně před přistáním, začne letadlo náhle opět naplno přidávat. Přistání bylo na poslední chvíli odvoláno, protože na přistávací dráze nám překáželo nějaké jiné letadlo. Pro nás to znamená se ještě jednou proletět nad největším městem Ekvádoru a pak už konečně přistaneme. Podle našeho itineráře máme letět stejným letadlem do Evropy, nicméně z letadla musí všichni vystoupit a počkat více než hodinu v letištní hale, než je naše letadlo opět připraveno… Tento let opravdu nepatří mezi ty komfortní…
Odlet nakonec proběhne téměř načas a my se po večeři raději pokusíme co nejrychleji usnout.
Pokračování v Evropě.