18. 11. 2010 – Den 1 – Přejezd do Syabrubesi
Vstáváme brzy ráno, protože v 7h musíme být na autobusovém (spíše minibusovém) nádraží, odkud vyrážíme do Syabrubesi, startovní vesnice pro Langtang trek. Před pultíkem, kde se prodávají lístky, už sedí náš známý ze včerejška -Petr. Zjišťujeme, že přesto, že odsud vyráží tři minibusy, pojedeme stejným. Zároveň se kolem nás začíná motat jeden Tibeťan, který tvrdí, že se právě vrátil z treku, kde někomu dělal průvodce a teď se vrací do své vesnice v horách.
Konečně přijíždí náš minibus, který už má střechu plnou naskládanými pytli se zbožím, které veze lidem v horách. Na pytle se začínají házet batohy a na nich pak ještě bude sedět hromada místních, která se do minibusu nevešla. Ani vevnitř ale není dostatek místa, ulička je zaplněná dalšími pytli a sedadla jsou u sebe tak blízko, že se tam Michal nemůže vejít. Čeká nás šílená 10-ti hodinová jízda, zpočátku po asfaltu, ale brzy už jen po prašné kamenité cestě v horách, která se klikatí a je široká tak akorát pro jedno auto. Proto pokaždé, když se potkáme s jiným minibusem nebo dokonce náklaďákem, složitě couváme a manévrujeme nad propastí, abychom našli trošku místa a mohli se vyhnout. Už je jasné, proč tu nejezdí velké autobusy, prostě by se nevešly.
Klikatá cesta dává domácím pekelně zabrat, zanedlouho vystrčí před námi sedící žena hlavu z okénka a důkladně se vyzvrací. To inspiruje její sousedku, která ji následuje, vepředu pozvrací malý kluk rovnou řidiče a nakonec se tato „epidemie“ dostane i k posádce na střeše. Nevěříme vlastním očím a pro jistotu upevňujeme zavřená okénka…
Cestou míjíme několik vojenských kontrol. Dávají o sobě tušit dopředu, minibus vždy včas zastaví, všichni ze střechy slezou (asi aby je hlídka neviděla) a běží spolu s minibusem ke stanovišti. Hlídka je asi slepá, že těch 20 běžících lidí nevidí a prohledá minibus, tzn. že sáhne na každý batoh a tašku. Přemýšlíme, co asi hledají a co by tímhle způsobem našli: drogy, zbraně, teroristy? Pár metrů za hlídkou běžící dav opět naskáče na střechu a jedeme dál. Podobný scénář se opakuje ještě několikrát.
Během jízdy přistupují další cestující a nával vevnitř i na střeše se stává nesnesitelným. Mezi davem se proplétá výběrčí jízdného, který často a bez zjevných problémů leze za jízdy na střechu minibusu a zpět.
Než dorazíme do cíle, stavíme aspoň na dvaceti místech, kde buď nakládáme nebo vykládáme pytle se zbožím, ve vesnicích i na místech uprostřed ničeho, ale pytle jsou vždycky očekávány. Přemýšlíme, jestli do cíle dorazí i náš batoh na střeše, jestli ho taky někde „omylem“ nevyloží, nebo jestli třeba jenom ze střechy nespadne (tak jako se stalo Angličanům, kteří cestují s námi, ale naštěstí si toho někdo včas všiml). Jsme rádi, že máme batoh v zamčeném obalu, příležitostí pro chmatáky by bylo dost. A nakonec se ukazuje, že to tak bylo: jediná věc, která zůstala nezamčená v boční kapse – teplé ponožky, jsou v tahu.
Ve vesničce Syabrubesi na konečné autobusu se ubytováváme v nejbližším hotýlku, nemáme už sílu po vyčerpávajícím cestování (135km za 10 hodin) hledat cokoliv jiného. U večeře vyzvídáme informace od Angličana, který se právě vrátil z našeho treku. Angličan sice celou trasu zvládl za 4 dny, ale měl k tomu i průvodce a nosiče, takže šel nalehko. My si vše poneseme sami a průvodce na tento trek není nutný. Víc nás vyděsí informace o tom, že v horách v noci mrzne, i když sníh tam prý nebude. My jsme vybaveni letními spacáky vylepšenými zateplovací vložkou, která by měla zvýšit vlastnosti spacáku o 8 stupňů. Uvidíme…
19. 11. 2010 – Den 2 – výšlap do Lama Hotelu
Brzo ráno (v 6h) nás probouzí náš budík k snídani a hned po ní vyrážíme do hor. Ještě ve vesnici nás zastavuje vojenská hlídka, kde se musíme prokázat naším průkazem, který jsme získali v hlavním městě. Poté přejdeme přes lanový most řeku a zahajujeme ranní 3 hodinový výšlap až k „Bamboo Lodge“. Jak je i na mapě vidět, celý trek půjdeme údolím podél řeky. Dnes ještě vede cesta většinu času lesem, takže výhledy nejsou zase až tak exkluzivní. Přesto po více než 10-ti dnech strávených v rušném a špinavém Kathmandu je pro nás čerstvý vzduch a šumění řeky a lesa balzámem na duši. Cestou potkáváme nosiče všelijakého nákladu a musíme obdivovat jejich vytrvalost, s jakou těžký náklad, obvykle svázaný obyčejným lanem a upevněným přes hlavu (nikoliv kolem ramen) do hor pravidelně vynáší. Stejnou cestu využívají také honáci s krávami, které překvapivě snadno zvládají pochod po naší stezce (včetně lanových mostů).
Ačkoliv vede cesta údolím, hodně často musíme vystoupat po kamenných schodech o několik desítek metrů vzhůru, abychom vzápětí zase sestoupali až na úroveň řeky. Celkové překonané převýšení za první den je tak určitě alespoň o 20% větší, než se dá získat porovnáním nadmořské výšky Syabrubesi (1460 m n.m.) a Lama hotel (2410 m n.m).
Po dobrém obědě pokračujeme zhruba další 4 hodiny až do naší dnešní cílové destinace Lama Hotelu, což je shluk chat poskytujících ubytování a stravu. Ubytování je po krátkém vyjednávání paradoxně zdarma (a to včetně teplé sprchy, což v horách není samozřejmost), platit budeme pouze za stravu, která je zde cca o 20% dražší než v Syabrubesi, kde to bylo zase o cca 15% dražší než v Kathmandu.
20. 11. 2010 Den 3 – výšlap do Gompy před vesnicí Langtang
V noci nám už bylo trochu chladno. I když zřejmě nemrzlo, teplota se mohla přiblížit k 5°C a náš pokoj je obyčejná dřevěná stavba, kterou dost profukuje. Proto se při přípravě snídaně vyhříváme u kamen a usrkáváme „Hot Lemon“ (Do horké vody vymačkaný citrón), naše nejoblíbenější pití po celou dobu treku. Po snídani opět vyrážíme směr vesnice Langtang. Po zhruba 2 hodinách cesta vystupuje z lesa a dál už půjdeme hlavně volnou krajinou.
Zasloužený oběd si vybíráme v boudách s názvem Gora Tabela ve výšce zhruba 2900 m n.m. (Naše mapa se v udávání nadmořské výšky s místními nápisy dost často lišila i o více než 100 m).
Odpoledne se nad vrcholky hor tvoří menší oblačnost, jinak nám ale počasí opravdu přeje. Sluníčko nás pěkně zahřívá a protože cesta dál pokračuje po jižním svahu údolí, máme možnost si ho pořádně užít.
Noc přečkáme ve vesničce Gompa v ubytování rodiny průvodce, který nás celou dobu nezávazně doprovázel. Jeho rodiče prý do Nepálu utekli po obsazení Tibetu Čínou, on se už narodil v Nepálu, ale nemá nepálské občanství ani pas…
21.11.2010
Tentokrát v noci zcela jistě mrzlo, dokládá to zmrzlá voda v kbelíku na suchém tureckém záchodě :-), nám to ale nevadilo, využili jsme možnosti si přes spacák přehodit teplé deky.
Opět brzo ráno vyrážíme na pochod, tentokrát už jen my dva a náš společník Petr. Po opětovné armádní prohlídce a přechodu přes lanový most dorážíme do vesnice Langtang. Jak je vidět na následujících fotkách, obloha je opět luxusní.
Po cestě jsou rozesety kamenné zídky, které jsou složené s kamenů popsaných náboženskými texty. Platí pravidlo, že všechny tyto stavby je třeba obcházet zleva nebo v případě kulatých stup po směru hodinových ručiček. Stěny jsou vytvarované tak, že na ně mohou nosiči na chvíli odložit svůj těžký náklad, odpočinout si a pohovořit s ostatními.
Na nejvyšších vrcholcích, které zde mají kolem 7000m n.m., je stálá vrstva sněhu – nepálsky se jtěmto oblastem říká Himal :-), v údolí naštěstí sníh není :-).
Konečně dorážíme do vesničky Kyangin Gompa, kde se na několik dnů ubytujeme.
Tato vesnice je už ve výšce 3800m n.m. a Michala a Petra z překonání výškového rozdílu mírně bolí hlava. Naštěstí to není intenzivní a do rána nás to přešlo. Pokud by ale příznaky neustaly, museli bychom se vrátit a přenocovat v nižších výškách a počkat, než se aklimatizujeme. Výšková nemoc není žádná legrace, na její podcenění se dá umřít…
22. 11. 2010
Protože jsme během předchozích dní vystoupali přes 2000m, dnešní den si odpočineme příjemnou procházkou ledovcovým údolím téměř po rovince. Počasí je opět skvělé, místní nás upozorňují, že máme opravdu štěstí, protože ještě před pár dny tu bylo hodně zamračeno. Ani se nám tomu nechce věřit…
Překonat následující říčku nás trochu potrápilo. Most nikde, a kameny, přes které bychom přeskákali, byly ještě z noci namrzlé. Místní ženy řekou prostě projdou a neřeší to :-). Odhadem polovina z nich má pouze sandály a jsou na zimu více zvyklé než my.
V celém údolí se pasou yaci a jejich partnerky naky. Možná vypadají trochu nebezpečně, nicméně jsou zatím velmi klidní a neútočí na nás 🙂
A další fotečky z výletu…
Pohled na nejvyšší vrcholky: tam se určitě nedostaneme a ani nechceme 🙂
23. 11. 2010
Ráno zažíváme šok z počasí, protože to se přes noc radikálně změnilo. Všude je mlha a dokonce začalo i sněžit. Petr si chtěl dnešní pochod okořenit výšlapem na místní vyhlídku, ale za tohoto počasí to nemá smysl. Proto si sbalíme naše věci a vyrážíme zpět cestou dolů. Protože je chladno, využijeme naši zimní výbavu (rukavice, čepice, šály). Aspoň to s sebou nenosíme zbytečně, jak to mohlo v prosluněné Indii vypadat.
Následující fotka už je opět z Langtangu, kde už je jen mlha.
Cestou proti nám prochází další turisté, snad se jim počasí vylepší…
Po cestě se opět potkáváme s Australankou, kterou jsme potkali už před 2 dny. Zajímavé je, že umí velmi dobře česky, protože rok studovala v ČR na střední škole v Trutnově :-). Získáváme na ni kontakt a pokud nám to vyjde, zkusíme ji v Austrálii navštívit.
V osadě Lama Hotel se ubytujeme v nejlepším hotýlku, kde výborně vaří a mají opravdu teplou sprchu. Večer jsme svědky pravidelného rituálu konaného 1x za rok v každém domě, kdy duchovní Láma provede zpěvem za doprovodu bubínku modlitbu a zřejmě odežene na rok všechny zlé duchy. Moc tomu nerozumíme a místní nám to neumí lépe vysvětlit.
Po večeři se ještě dáváme do řeči s párem padesátníků z Anglie, kteří prý také cestovali kolem světa, ale na rozdíl od nás byli na cestě celkem 1,5 roku a svatbu si uspořádali poslední týden na Fiji 🙂
24. 11. 2010
Dosud jsme se vraceli stejnou cestou, kterou jsme šli nahoru, dnes to bude jinak. Rozhodli jme se využít horní cesty, která vede po úbočí jižního svahu pohoří, čímž sice budeme muset vystoupat opět dalších zhruba 400m, ale odměnou nám budou krásné výhledy. To se také potvrdilo.
Počasí nám opět přeje…
… i když nad pohořím na opačné straně od Syabrubesy se opět čerti žení 🙂
Naše cesta vede skrz vesnice, kde si každou volnou plochu upravují na pastviny nebo na políčka.
Jsme svědky sklizně na jednom z nich.
Cesta pak prudce klesá dolů do údolí. Připadáme si, jako bychom slézali ve Špindlerově Mlýně přímo pod lanovkou na Svatý Petr a litujeme místní, kteří musí vystoupat opačným směrem…
Do městečka Syabrubesi dorážíme těsně před západem slunce. Celá právě vesnice právě žije utkáním ve volejbale :-). Kdybychom neměli za sebou tak náročnou cestu, třeba bychom se k nim přidali…
25. 11. 2010
V 7:00 ráno přicházíme k našemu autobusu a upevňujeme svůj batoh na střechu.
Poté následuje cesta zpět, která je stejně vyčerpávající, jako ta první den sem.
V Kathmandu se znovu ubytujeme v našem hotelu a pokoušíme si rezervovat jízdenky na indický vlak do Delhi. Všechny vlaky jsou ale beznadějně vyprodané, proto nám nezbývá nic jiného než letět. Letenky, které jsme našli na internetu, jsou za přijatelnou cenu, ale pro jistotu ještě zkusíme zítra ráno oběhat nějaké cestovky.