DMZ 18. 1. 2011

18. 1. 2011

Na dnešní den jsme si zaplatili výlet k demilitarizované zóně (zkráceně DMZ) – hranicí mezi severním a jižním Vietnamem.

Vyráží se brzy ráno (už v 6:30) a protože je v ceně snídaně, převeze nás autobus o dvě ulice vedle, kde si dáváme rychlou klasickou snídani – vajíčka s bagetou a čaj. U snídaně se dáváme do řeči s ostatními účastníky našeho zájezdu – s Rakušanem, který má anglický přízvuk velmi podobný tomu našemu 🙂 a pak taky se Švédem, který naopak mluví, jako by byl rodilý mluvčí. Bavíme se o našich dalších plánech a dozvídáme se, že po dobu naší návštěvy Hong Kongu se bude velkolepě slavit čínský nový rok. Máme se na co těšit 🙂

Po snídani se rychle vracíme do autobusu, kde potkáváme dvojici Čechů – Terezy a Jirky, které jsme již dříve zahlédli v Nha Trangu v bahenních lázních 🙂

Během dvouhodinové cesty autobusem si vyměňujeme dosavadní zážitky z cestování po Vietnamu a domlouváme se, že sever Vietnamu procestujeme společně.

Z hovoru nás vyruší průvodkyně, které jinak díky naprosto šílené angličtině není téměř vůbec rozumět. Máme si všimnout hory, na které měli Američané základnu. Vršek hory je dnes zahalen do neprostupné mlhy, navíc nahoru se dá dostat prakticky jen vrtulníkem. Základna to byla sice těžko dostupná, ale stejně těžká byla služba vojáků na ní…

Naše další zastavení je u řeky, kterou museli vojáci armády severního Vietnamu překonat při přenášení zbraní, informací a jiných zásob ze severu na jih v rámci tak zvané Ho Či Minovy stezky.

Po obědě se zdlouhavě dostáváme autobusem do míst dřívější významné americké vojenské vrtulníkové základny. Na tomto místě stojí nyní muzeum a jsou zde zaparkované vrtulníky, zbytky tanků, hlavice raket a další artefakty…

Poté přejíždíme hranice mezi severním a jižním Vietnamem, která byla za války pod přísným dohledem obou armád a pásmo 3 kilometry kolem ní se nazývalo zemí nikoho. Tehdejší krátery po bombách nyní nahradila rýžová pole. My ale přejíždíme dál až k „Vinh Moc“ podzemním tunelům, ve kterých za války po dobu dvou let přebývalo na 200 lidí. V tunelech byly obytné místnosti o velikosti max. 2 metry čtvereční, každá pro jednu rodinu.

Dále zde byla porodnice, nemocnice, sklady zásob a zbraní apod.

Východy z tunelů byly ve své době dokonale maskovány, nyní jsou východy upravené pro prohlídku turisty.

Cestou zpět přestoupíme na noční spací autobus do Hanoje. S Terezou a Jirkou si dáváme sraz za dva dny v Hanoji, kam za námi dojedou.