Lima 4.-8. 8. 2011

4. 8. 2011

Ráno nás budí v autobuse nějak podezřele brzo, ani snídani nám nedají a už nás vyhazují na nádraží v Limě. A to je teprve před sedmou ráno a město se akorát probouzí.

Poté, co se doopravdy probudíme i my a vybereme si v našem průvodci část města, kde budeme hledat ubytování, bereme si taxíka a necháváme se hodit k náměstí San Martin do centrální části města. I když to na mapě nevypadá od nádraží daleko, taxík nás odveze aspoň 5 kilometrů. Lima je prostě velké město a jakékoliv přesuny v něm zaberou čas i peníze… Navíc tu nemají centrální autobusové nádraží, ale každá autobusová společnost má své stanoviště, kam a odkud jezdí jen jejich autobusy. Je tu díky tomu omezená konkurence a porovnávat ceny mezi jednotlivými společnostmi je prakticky nemožné…

Na náměstí San Martin obejdeme postupně několik různých ubytování, bohužel ani jedno z nich není ideální, ale nakonec se rozhodneme využít pohostinnosti rodiny Rodrigézů, u kterých budeme bydlet v jednom z pokojů jejich bytu, o který se jim stará jejich služebná. 😉

Po ubytování se vydáme na centrální náměstí, u kterého je v pěší zóně jedna restaurace vedle druhé a kde si zajdeme na oběd. K obědu na dobré trávení dostaneme také panáka místního alkoholického nápoje Pisco. Ten nám opravdu zachutná. 🙂

U oběda si můžeme všimnout dalšího případu, kdy místní žena kojí svého potomka na veřejnosti. Něco takového, co je zřejmě v Evropě tabu, je v Peru stejně jako i v Bolívii a také v dalších zemích latinské Ameriky naprosto samozřejmé.

Na náměstí můžeme obdivovat rozsáhlý vládní palác, který zabírá celou jednu stranu náměstí.

Na vedlejší straně stojí arcibiskupský palác, který zdobí krásné dřevěné balkóny.

Střed náměstí zdobí kašna postavená krátce po založení města dobyvatelem Franciskem Pizzarem.

Hned vedle arcibiskupského paláce je tato katedrála.

Křižovatky v rozích náměstí řídí místní „dopravní“ policisté. O smyslu jejich práce máme dle dosavadního pozorování velké pochybnosti. Zatím se nám zdá, že tito policisté jen tak postávají u nějaké větší křižovatky a neustálým pískáním povzbuzují řidiče, aby zmiňovanou křižovatkou, kterou jinak řídí semafor, projeli na zelenou… Na řízení semaforu nejspíš nemají žádný vliv a tím pádem je jejich smysluplnost pro nás prostě záhadou. Možná tam jsou za trest…

Naše prohlídka města pokračuje k řece, kde k pěknému nábřeží nepěkně kontrastuje ošklivá řeka. Raději pokračujeme dále směrem k tržišti.

Cestou míjíme kostel a konvent svatého Franciska z Assisi, v jehož útrobách jsou ukryty katakomby. V tuto chvíli jsme svědky malého zázraku. Limu běžně zakrývá neprodyšný smogový oblak, který vytváří pro toto město typickou bílou, fotograficky neatraktivní, oblohu. Po pravdě řečeno si nedokážeme představit, že bychom měli v tomto bílem městě bydlet. Nicméně dnes na nás sem tam také vykukuje docela pěkná modrá obloha. 🙂

Do útrob kostela se nám nechce a místo toho zajdeme do muzea Inkvizice. Zdejší expozice je sice pouze ve španělštině, ale i tak si všimneme, že zde píšou i o našem upáleném Mistrovi Janu Husovi.

Z tohoto muzea to už není daleko k tržišti a do sousední čínské čtvrti, kde si připadáme, jako bychom se přenesli v čase o půl roku zpět a byli zpátky v Asii. Tato část města už není bezpečné turistické centrum, navíc se nepříjemně prodíráme davem a proto tu raději nefotíme, projdeme si jen pár ulic a pak se raději vrátíme zpět na byt.

5. 8. 2011

Ráno nám služebná připraví snídani a my si připadáme jako na zámku. Byt, ve kterém u Rodrigézů bydlíme, je vybaven starým nábytkem a celé toto místo má pro nás nezapomenutelnou atmosféru…

Dnes se dáváme do dalšího prozkoumávání Limy. Poměrně pozdě dopoledne se vypakujeme a pěšky dojdeme na jedno z náměstí v centru, kde naskakujeme do minivanu, který nás odveze až na malý výběžek na pobřeží s názvem La Punta. Zde u moře pozorujeme krásné kraby,

které by nám určitě rádi nabídli k obědu v nedalekých restauracích.

Obloha je dnes mnohem více zatažená, ale i přesto se vydáme na procházku pěkným parkem u pobřeží.

Pobřeží je zde před divokým příbojem chráněno vysokou kamennou stěnou, před kterou máme možnost pozorovat početné hejno ptactva.

Jsou tu také naši oblíbení pelikáni.

Nebo tento rozkošný rozčepýřený krasavec.

Od pobřeží se vracíme zpět na ulici, kde mají domy pěkné barevné fasády.

Kromě těchto levnější domků tu najdeme i domy mnohem honosnější, ale jinak tato čtvrť určitě nepatří mezi ty nejluxusnější.

My si tu zajdeme na oběd a pokračujeme zpět k centru. Po cestě narazíme na námořní muzeum, kde je možné navštívit i skutečnou válečnou ponorku!

Tomu nemůžeme odolat a tak tu za chvíli přebíráme velení. 😉

Na obzoru není žádný nepřítel, proto je čas zkontrolovat motory.

S ponorkou se bohužel nedá nikam odplout, navíc tu nezbylo ani jedno funkční torpédo…

Naproti námořnímu muzeu je park policistů. V něm jsou figuríny policistů vedle reálných vozidel reprezentujících vozový park místní policie. Do oploceného parku se ale (minimálně) dnes nesmí.

Za tímto parkem je už místní pevnost a my se jdeme podívat k její bráně, kterou hlídají vojáci v historických uniformách.

Za bránou pevnosti je ale překvapivě moderní ošklivá budova, která se do pevnosti vůbec nehodí…

Protože se ještě necítíme úplně zdraví, raději naši dnešní prohlídku města zakončíme a vracíme se zpět na ubytování.

6. 8. 2011

Dnes odcházíme z bytu až v poledne a jako první atrakci si prohlédneme tento památník na blízkém náměstí San Martin.

Pro nás je na něm zajímavé prohlédnout si v jeho základech stojící „matku zemi“, kterou měl umělec podle zadání na hlavě ozdobit plameny. Výsledek však vypadá jinak, protože místní umělec zadání pochopil tak, že na hlavu milé matce posadil lamu, protože ve španělštině se řekne plamen a lama skoro stejně. 😉

Po obědě hledáme zastávku, odkud odjíždějí autobusy na Pachacamac. Zastávku najdeme, autobus také, takže po zhruba půlhodině jízdy vystupujeme na jižním konci města u nejvýznamnějších místních archeologických vykopávek Pachacamac.

Po zaplacení vstupného si prohlédneme malé muzeum a pak už můžeme do vlastního areálu, kterým vede široká silnice. Po ní jezdí taxíky a autobusy s línějšími turisty. My se tu projdeme pěšky, ale brzo zjistíme, že návštěva tohoto místa pro nás bude zklamáním. Bohužel z okružní silnice se k památkám nedá více přiblížit a stačí například udělat jen krok směrem k informační tabuli a už se ozývá varovná píšťalka některého hlídače, který nás tímto způsobem posílá zpět na silnici. Tím pádem vidíme místní pyramidy hodně z dálky a když se k tomu navíc přidá šedá ošklivá obloha a nevábný špinavý písek všude kolem, výsledek nestojí za moc.

Z chrámu slunce by mohl být pěkný výhled na okolní krajinu, kdyby nebylo toho oparu.

Cestou zpět domů se dokonce rozprší, proto se už nikde nezdržujeme a vrátíme se k Rodrigezům.

7. 8. 2011

Protože se chceme zítra z věčně zatažené Limy odstěhovat, pokusíme se dnes ráno sehnat lístky na nějaký autobus, který nás zaveze o 200 kilometrů severněji do pobřežního města Barranca, kde by mělo být podle předpovědi počasí ve dne i v noci o 10 stupňů tepleji. Lístky se nám nakonec podaří získat u druhé společnosti, kterou objevíme více méně náhodou.

Tím pádem máme dnes poslední možnost seznámit se i s jinými městskými částmi města, takže rovnou naskakujeme na městský autobus, který nás doveze do čtvrti Barranco. V této čtvrti je spousta restaurací, takže toho využijeme a hned si tu dáme dobrý oběd. Pak nemůžeme vynechat procházku po dřevěném mostě, kam obvykle chodí místní zamilované dvojice při svých prvních schůzkách.

Pod tímto mostem vede chodník, po kterém se dostaneme až k moři.

Moře je zde docela rozbouřené, čehož využívají serfaři. Na koupání nás místní prostředí nijak nepřitahuje. Hned za pláží je široká silnice se zběsilým provozem a obloha je bílá jako obvykle. Proto se alespoň po pobřeží projdeme směrem na sever, čímž se dostaneme do sousední městské části Miraflores.

Zde se vyšplháme opět na úroveň zdejší zástavby na vysokém útesu a mezi luxusními obytnými domy a hotely si najdeme cestu až k zajímavému obchodnímu centru LarcoMar. Toto centrum je postavené přímo na hraně útesu, takže z jeho teras zaplněných luxusními kavárnami jsou pěkné výhledy na moře. Ještě o něco lepší výhled mají určitě četní paraglidisté, kteří se tu nechávají unášet vzdušnými proudy přímo nad našimi hlavami.

Obchodní centrum je plné luxusním zbožím a také zbožím, které si zde na luxusní a drahé jen hraje. Například zde nacházíme obvyklý turistický sortiment, mezi kterým některé kusy prodávané na trhu za 5 solů zde stojí rovných 36 solů! Kromě této „zajímavosti“ se zde vlastně po dlouhé době setkáváme s dětskými kočárky, ve kterých si své děti vozí pouze cizinci. Místní ženy prostě preferují nosit děti v šátku na zádech.

Protože je nám víc než jasné, že si zde nic nekoupíme, naskočíme znovu do autobusu a vrátíme se zpět do centra, kde si v jiném obchodním domě se supermarketem levně nakoupíme ovoce. Snad nám konečně pomůže zbavit se našeho už příliš dlouho trvajícího nachlazení…

8. 8. 2011

Dnes si naposledy pochutnáme na ranní kávě připravené naší služebnou, sbalíme si věci a přesuneme se na nádraží. Autobus odjíždí s obvyklým 15-ti minutovým zpožděním a pomalu se proplétá dopravní špičkou.

Po zhruba hodině jízdy jsme konečně na kraji velkoměsta, kde na nějakém periferním nádraží nabereme další cestující a pak už pokračujeme dál na sever. Jízda nám dnes nějak neutíká. Navíc náš autobus zhruba po třech hodinách jízdy zastaví v restauraci, kde jsou dvojnásobné ceny než kdekoliv jinde. Protože naše cílová stanice je už jen nějakých 30 kilometrů daleko, s obědem počkáme až tam.