Huaraz 13.-16. 8. 2011

13. 8. 2011

Po příjezdu do Huarazu v půl páté máme tak akorát čas si najít hostel a pak rychle zaběhnout do turistických informací, kde dostaneme neobyčejně vyčerpávající informace v angličtině. Díky tomu si pak večer na hostelu můžeme krásně vybrat, kam následující dny vyrazíme. Pokoj na hostelu je docela příjemný, levný a hlavně je tu překvapivě teplo.

V samotném Huarazu je mnohem lepší počasí než u moře. Přes den tu svítí sluníčko a je tu tak tepleji než v Barrance, odkud jsme sem přijeli. Možná, že kdybychom Barrancu rovnou vynechali, uzdravili bychom se rychleji.

Náš pokoj má jedinou nevýhodu, a tou je skutečnost, že je přímo nad námi kulečníková herna. To nám v pravidelných intervalech připomene charakteristický zvuk, jakmile hráčům spadne koule ze stolu na zem.

14. 8. 2011

Dnes je neděle a proto je hodně obchodů zavřených. Zavřeno mají také všechny prádelny, kam si musíme co nejdříve zajít. Náš plán na dnešek je odjet autobusem do města Chavín. Když se ale pokusíme koupit si jízdenky, jsou už všechny na dopoledne vyprodané. Zítra jsou památky v Chavínu zavřené, takže si alespoň koupíme jízdenky na pozítří a na ten stejný den si na jiném nádraží ještě zajistíme dopravu do naší příští destinace – města Trujillo.

Po obědě vyrazíme minivanem k ruině Wilcahuain, která zde zbyla po civilizaci Wari. K této atrakci se dá jít i pěšky a je to také jeden z doporučených výletů dle místní turistické kanceláře. Má to ale jednu nevýhodu – občas zde zloději přepadávají turisty. Proto se raději do cíle necháme vyvézt.

Ruina je vlastně třípatrová kamenná budova se spoustou úzkých a nízkých místností, ve kterých původně ležely mumie.

Aby zde měly příjemné klima, je budova vybavena větracími komíny. Dnes už jsou místnosti prázdné, takže si tento areál projdeme poměrně rychle. Kousek dál jsou další vykopávky, které byly odkryty docela nedávno. Protože je ale neděle a už tu (neobvykle brzy) zavírají, raději se svezeme zpět do města.

Ve městě si zajdeme na tržiště pro vitamíny. Ovoce je tu docela levné – kilo mandarinek tu stojí necelých 7 Kč. Banány se tu dost často prodávají na kusy (4 až 6 kusů za necelých 7 Kč).

Před setměním si ještě prohlédneme náměstí, kde stojí prapodivná betonová katedrála. Něco podobného jsme opravdu ještě neviděli…

Po večeři se vracíme na hostel, kde jdeme brzo spát – zítřejší den bude o hodně náročnější.

15. 8. 2011

Dnešní den nám začíná hodně brzy – už v šest ráno musíme dojít na stanoviště minivanů, odkud vyráží jeden van za druhým ihned poté, co se naplní pasažéry. V tuto dobu to jde jako na drátku, takže i my nastupujeme a během necelých 5-ti minut vyrážíme na rychlou jízdu do 60 km vzdáleného města Yungay. Zde vystupujeme v sedm hodin na místním nádraží pro mikrobusy, kde hledáme navazující dopravu. Ta by měla být poměrně drahá – cca 80Kč na osobu, ale my tu najdeme jen chlapíka s taxíkem, který si řekne v přepočtu rovnou o stovku. Protože se zde nechceme zaseknout, akceptujeme i tuto vyšší cenu a čekáme na další dva pasažéry, kteří se zde do deseti minut také objeví – pár 21-letých turistů z Taiwanu. Ihned po překročení hranic města se silnice změní na nezpevněnou a tou zůstane další hodinu. Jedeme neustále do kopce a vystoupáme až do výšky téměř 3900 m.n.m. I když jedeme v průměru pouze 30km rychlostí, vzhledem ke stavu silnice je to až moc. Řidič se ani nesnaží vyhýbat všem těm kamenům, které tu jsou na každém kroku. takže se během jízdy nedá nic fotit.

Ve třech čtvrtinách cesty zastavujeme u hranice národního parku, kam nás pustí po zaplacení vstupného. Jakmile zjistí naši národnost, informují nás o existenci zdejšího památníku 8 českých horolezců, kteří zde byli před nějakými 40-ti lety zasypáni lavinou. 🙁

Cesta se po vjezdu do parku stane ještě strmější a po nějaké době projíždíme kolem dvou překrásných jezer v nadmořské výšce 3850 m.n.m. Jezera mají tak pěknou barvu, že jsou zapsána v UNESCO.

Kousek nad druhým jezerem končí naše cesta autem a dál už musíme pěšky. Je půl deváté a my máme 6 hodin na to, abychom se vyškrábali k jezeru s podivným názvem „Laguna 69“, které na nás čeká ve výšce zhruba 4500 m.n.m., a ještě se stačili vrátit zpět dřív, než nám odjede poslední auto.

Hned pod parkovištěm je kemp na krásné horské louce, kde bychom nejspíš přenocovali, pokud bychom se na tento výlet vydali s cestovní agenturou. Noc ve stanu tady musela být hodně chladná, protože ještě teď je dost zima.

Naše cesta vzhůru vede zpočátku pozvolným stoupáním (zřejmě) ledovcovým údolím, po jehož obou stranách se tyčí strmé svahy.

Z okolních svahů padají na několika místech vysoké vodopády.

I přes mírné stoupání nám chůze v tomto vysoko položeném treku dělá potíže. Jdeme pomalu a přesto cítíme, jak nám srdce buší jak o závod. 🙂

Později naše stezka začne skutečně stoupat,

takže když se nám po zhruba dvou hodinách chůze podaří dostat k menšímu jezírku, chvíli doufáme, že je to naše laguna…

Kdepak, k naší Laguně 69 je třeba vystoupat až téměř k hranici věčného sněhu a ledu, takže máme ještě hodinu a půl stoupání před sebou.

K našemu cíli se dostaneme až celkem po 4 hodinách stoupání. U laguny jsme docela vyčerpaní, takže si nafotíme okolí,

sníme náš oběd a v jednu hodinu odpoledne je nejvyšší čas vydat se zpět.

Cesta dolů je naštěstí mnohem snazší, takže po dvou hodinách jsme zpátky na parkovišti. Ještě před nástupem do auta si od ostatních místních ověřujeme cenu za odvoz do Yungay. Ta je prý velmi individuální a pokud turista vypadá hodně unaveně, může se cena za zpáteční cestu vyšplhat i na dvojnásobek. Nám se přesto nechce platit víc, než kolik nám řekli v turistických informacích, proto využijeme možnosti svézt se v minivanu. Je v něm sice hodně těsno, ale nakonec se po hrbolaté cestě přeci jen zpět do Yungay dostaneme.

Zde stačí počkat na některý z minivanů, který jede do města Huaraz. Na náš hostel se tak dostaneme těsně před šestou hodinou večer. Sice jsme kompletně vyčerpaní, ale dnešní výlet stál za to.

16. 8. 2011

Program na dnešní den už máme dopředu zajištěný – v 8:30 by nám měl odjíždět autobus do města Chavín. Toto město je vzdálené zhruba 110 km, ale v cestě k němu je potřeba překonat vysoké pohoří. To zabere našemu autobusu víc času, než jsme čekali. Navíc náš autobus nevyrazil včas, ale až s 25-ti minutovým zpožděním. Místní si totiž neumí sednout na sedačku, na kterou mají koupenou jízdenku, nebo rovnou obsadí sedačku někomu jinému, aniž by nějakou jízdenku měli. A než se to vše vyřeší, dlouho to trvá. Další roztomilé zpoždění nabereme na okraji města Huaraz, kde k nám do autobusu nastoupí nějaký uniformovaný úředník, který zkontroluje, zda-li všichni sedící cestující mají zapnuté pásy. Už mu nevadí, že někteří cestující stojí a že u některých sedadel pásy prostě chybí…

Naše silnice je nejprve kvalitní asfaltka. Z té ale po necelé hodině odbočíme na nezpevněnou silnici stoupající do hor. Krajina se změní na liduprázdnou pampu, kterou vystoupáme až k vysoko položené laguně, nad kterou je ještě o něco výše krátký tunel, s jehož pomocí se konečně dostaneme na druhou stranu pohoří. Zde nás nejprve přivítá obří socha Ježíše s křížem a následně po silnici klesáme až do města Chavín. Zde z autobusu vystupujeme až v 12:15, takže je akorát čas zajít si na oběd.

Po obědě potkáváme naše známé z Taiwanu, kteří z radosti, že nás zase vidí, se s námi chtějí vyfotit a to tak, jak je jim vlastní: oba, ale každý zvlášť. 😉 Poté už máme konečně možnost navštívit archeologické naleziště Chavín de Huántar zapsané od roku 1985 na seznamu UNESCO. Toto magické místo bylo postaveno v letech 1200-800 před naším letopočtem zástupci starověké kultury Chavín.

Během této doby zde vznikly budovy prošpikované podzemními chodbami, kam se dá dostat i dnes.

Zde v podzemí ve spletitých nepřehledných prostorách údajně rafinovaní kněží přiváděli bezvěrce na tu pravou víru, když sem tyto nešťastníky pod vlivem drog zavřeli a pak je ve tmě mátli tajuplnými zvuky vyluzovanými s pomocí obřích mušlí. My jsme toto podzemí navštívili pěkně osvětlené, ale dokážeme si představit, jak silný to musel být zážitek…

V jednom z těchto podzemních prostor se také nachází 4,5 metru vysoký obřadní kámen v podobě totemu, do kterého je vytesána postava s tělem na pomezí mezi člověkem a zvířetem.

Kromě těchto chodeb se na místě nachází ještě v podzemí ukryté odvodňovací kanály, které mohly být použity také jako únikové chodby. Ostatně s vodou se tu původní obyvatelé moc nepárali, protože když jim při stavbě náměstí pro rituální obřady překážela řeka, tak si ji prostě odklonili stranou…

Na závěr prohlídky po areálu se dostaneme k poslední „hlavě“ zvané „tenons“ zdobící fasádu hlavní budovy. Původně byla těmito hlavami ozdobená celá budova.

Protože čas nám neúprosně utíká, opouštíme archeologický areál, vracíme se do centra městečka Chavín

a pokračujeme až na jeho druhý konec, kde se nachází úctyhodné muzeum s krásnou sbírkou předmětů pocházejících z této lokality. Jsou zde také další „hlavy“ a „totemy“. My na to vše máme bohužel už jen 15 minut, takže toto muzeum, kam je vstup zdarma, opravdu jen prolétneme. Navíc tu opět potkáváme naše známé z Taiwanu a stíháme jim dát instrukce, odkud a kdy jede autobus, protože oni jsou tu bez španělštiny úplně ztracení. 🙂

Během dalších 15-ti minut se vracíme na místo, kudy by měl každou chvíli projíždět autobus, kterým se musíme vrátit zpět do Huarazu. Bohužel autobus se ani po dalších 20-ti minutách neukáže, takže jsme nakonec rádi, že se nám podaří domluvit stejnou cenu za mikrobus, který se do Huarazu dostane o půl hodiny rychleji.

I tak se ale do Huarazu dostáváme až po 19. hodině, loučíme se s Taiwanci a běžíme si pro vyprané prádlo, které vyzvedáváme těsně před zavírací dobou. Pak už si v klidu zajdeme na večeři.

V 21 hodin nám z Huarazu odjíždí noční autobus do naší další destinace – města Trujillo, takže se se všemi našimi věcmi přestěhujeme na nádraží, kde musíme poprvé za celou cestu kolem světa před nástupem do autobusu do připraveného formuláře zvěčnit naše otisky prstů…

I když jedeme levnějším autobusem, vyspat se v něm taky dá, takže nám jízda pěkně uteče.