20.7.
Během cesty nejprve vystoupáme několik set
metrů nad Arequipu, abychom následně sklesali do údolí do města
Chivay. Zde máme několik minut přestávku, během které nás
začne masírovat místní prodejkyně „turistického vstupného“,
které „určitě potřebujeme“. Protože tento lístek dnes dle
našeho vědomí a svědomí zcela jistě nepotřebujeme, odmítneme
ji...
Následně náš autobus projíždí podél Colca
kaňonu, který je jedním z nejhlubších kaňonů na světě, až
na konečnou do města Cabanaconde.
Po příjezdu do městečka nad kaňonem si musíme
najít ubytování, což není tak jednoduché, jak bychom očekávali.
Celé město je dnes paralyzováno probíhajícím svatebním
veselím, takže hodně hostelů a restaurací dnes prostě nemá
fungující personál. Ty zbylé hostely jsou buď dost ošklivé,
nebo drahé. Ke konci také zajdeme do jednoho doporučovaného
hostelu, kde nás ale otráví tím, že místo aby s námi řešili
ubytování, přesvědčují nás, že si musíme koupit ten
turistický lístek... Otočíme se na podpatku a nakonec se
ubytujeme nedaleko odtud v pěkném hotelu, kde Laďka usmlouvá cenu
z 60 na mnohem příjemnějších 40 Solů. Když už jsme ubytovaní,
máme chvíli čas se projít po městě, přičemž se stavíme i na
vyhlídce, odkud je vidět ohromná hloubka kaňonu a místa, kam se
zítra vydáme. I když se už smráká, z hloubky kaňonu je nám
jasné, že to zítra bude krásný zážitek a pořádný sportovní
výkon v jednom...
Na večeři si zajdeme do jedné z místních
jídelen na Salchipollo – kuře s hranolkami a špagetami. :-)
21.7.
Dnes ráno si z našich všech věcí vybereme jen
ty nejvíce potřebné včetně zásob jídla a vody a s tímto
výběrem vyrážíme na trek. Zbytek našich věcí na nás počká
na hotelu.
Náš plán na dnešek je pěšky dojít na kraj
kaňonu, odkud vede stezka až na jeho dno k řece Colca. Na druhé
straně kaňonu o několik set metrů výše jsou dvě vesničky, kde
bychom měli přenocovat.
Jakmile se dostaneme na kraj kaňonu, kupujeme si
turistické lístky a začneme fotit jako diví. :-) Na následující
fotce je vidět v údolí zelená oáza, kde se unavení turisté
mohou vykoupat v některém z lákavých bazénků. To je ale teď
ještě hodně předčasné, protože my se právě nacházíme ve
výšce 3300 m.n.m a oáza je o tisíc metrů níže.
Přímo pod námi na druhé straně kaňonu jsou
vidět vesničky, kam bychom se dnes chtěli dostat.
Naše cestička dnes příjemně klesá.
Jdou po ní kromě nás i spousty dalších
turistů, většinou organizovaných s průvodcem, což nám ale
alespoň v této části treku přijde vcelku zbytečné.
Ani po hodině pochodu směrem dolů se dno stále
ne a ne přiblížit...
Cesta focená v opačném směru, než dnes jdeme,
už nevypadá tak příjemně...
Po třinácté hodině se konečně blížíme k
řece.
Řeku následně překonáme po visutém mostě
a vyšplháme se k vesničce San Juan de Chuccho,
kde si dáme zasloužený oběd. V této vesničce je údajně
nejmenší škola na světě, která má prý jen jednoho učitele a
tři žáky. :-) Jedná se pouze o základní školu a když děti
vyrostou, musí se celá rodina odtud odstěhovat někam jinam, kde
mohou děti pokračovat ve studiu.
Po obědě chvíli relaxujeme a kocháme se
hloubkou kaňonu. Z registrační knihy v restauraci zjišťujeme, že
někde před námi je další česká dvojice cestovatelů, možná
se ještě potkáme...
Kolem třetí hodiny vyrážíme na další
pochod, který je bohužel tentokrát už hlavně do kopce. Přeci
jen musíme vystoupat ještě dalších 300 metrů, než se dostaneme
do vesničky Cosňirhua.
Cestou si nás odchytne jedna místní paní,
která si nese v šátku na zádech trochu dřeva a nabídne nám
ubytování ve svém příbytku. Během společné cesty nás ještě
stačí zasvětit do tajů přírodní kosmetiky – stačí najít
kaktus, na kterém je jakoby bílý poprašek. Ten ale vytváří
jistý hmyz velikosti naší berušky. Pokud tento hmyz prsty
rozdrtíte mezi prsty, získáte krásně rudou barvu – prostě
ideální přírodní rtěnka, kterou si ale Laďka s díky odmítne
aplikovat. ;-)
Ubytování je překvapivě komfortní včetně
teplé vody vyhřáté sluníčkem. Večer se ještě dozvídáme, že
náš původní plán projít kaňonem dalšími vesnicemi a pak se z
kaňonu vyvézt na jeho vrchol kamionem nemusí vyjít. Kamiony prý
někdy jedou a někdy ne... A tak se rozhodneme náš plán změnit,
přičemž se ale budeme muset z kaňonu nahoru vyšplhat po svých.
Nicméně už zítra večer budeme zpět v Cabanaconde, odkud jsme
dnes vyrazili.
22.7.
Dnes ráno po snídani, během které ochutnáme
místní velmi dobré palačinky s pomerančovou příchutí,
vyrážíme na další pochod směrem k oáze. Nejprve musíme
sešplhat opět něco přes 300 metrů dolů k řece, přejít na
druhou stranu kaňonu, kde je oáza a pak překonat převýšení
něco přes kilometr nahoru. Cestou procházíme skrz vesničku
Malata.
Po hodině pochodu jsou už na dohled bazény v
oáze (místo se jmenuje Sangalle, ale pro většinu turistů je to
prostě jen oáza). Při pohledu na druhou stranu na klikatící se
cestu vzhůru nás mírně mrazí...
Čerstvou vodu do bazénů v oáze přivádí v
úbočí kopce vytesaný vodovod, kolem kterého se dobře daří
vegetaci...
Konečně jsme opět na dně kaňonu, respektive
posledních několik desítek metrů nám ušetřil tento lanový
most...
Polední výheň přečkáme u a v tomto bazénku
s příjemně chladivou vodou.
Zde je mimo jiné Michal vyzván, aby posloužil
jako anglicko-španělský tlumočník při zajišťování mul,
které odvezou na vrchol kaňonu jednoho z lenošných turistů. Sice
ovládáme ze španělštiny jen naprosté minimum, ale i to někdy
stačí. :-)
My sami se rozhodneme výstup zvládnout vlastními
silami, ale je to hodně náročné, protože cesta je hodně strmá
a bere nám dech. Ze začátku ještě fotíme,
ale pak nám dochází síly a soustředíme se
hlavně na to, abychom výstup zvládli do setmění. Místní
zvládnou „vyběhnout“ na vrchol za tři hodiny, nám nakonec
výstup trval skoro 5 hodin.
Nahoře si zajdeme na večeři a na našem hotelu,
kde na nás čekaly naše zbylé věci, se znovu ubytujeme a naprosto
unavení brzo usínáme.
23.7.
Dnes ráno musíme velmi brzo vstávat, protože
už v 6:30 nám odjíždí autobus na nedalekou vyhlídku „Cruz del
Condor“, kde, jak z názvu vyplývá, bychom měli mít příležitost
vidět kondory.
Bohužel na místě máme možnost místo kondorů
pozorovat místní prodejce, kteří jako by se teprve probouzeli a
ospale si stavějí své stánky. Kondoři nikde. Místo toho se sem
postupně sjíždějí další a další turisté a všichni marně
vyhlížejí kondory, kteří se zde prý „zaručeně“ ukážou.
Po více než hodině čekání nakonec kondoři
skutečně přiletí a začnou se před turisty na přeplněné
vyhlídce předvádět. A turisté, včetně nás, fotí jak o život.
:-)
Protože se ale blíží náš autobus do
Arequipy, s kondory se rozloučíme a nastoupíme do přeplněného
autobusu, do kterého naštěstí máme už od včerejška místenky.
Cesta je opět dlouhá ale bezproblémová a kousek s námi dokonce
jedou i lamy. ;-)
Z okénka autobusu si v jedné vesničce fotíme
kostel s fontánkou s motivem pracujícího lidu
a také údolí, ve kterém je vidět město
Chivai.
