Colca kaňon 20.-23. 7. 2011

20. 7. 2011

Během cesty nejprve vystoupáme několik set metrů nad Arequipu, abychom následně sklesali do údolí do města Chivay. Zde máme několik minut přestávku, během které nás začne masírovat místní prodejkyně „turistického vstupného“, které „určitě potřebujeme“. Protože tento lístek dnes dle našeho vědomí a svědomí zcela jistě nepotřebujeme, odmítneme ji…

Následně náš autobus projíždí podél Colca kaňonu, který je jedním z nejhlubších kaňonů na světě, až na konečnou do města Cabanaconde.

Po příjezdu do městečka nad kaňonem si musíme najít ubytování, což není tak jednoduché, jak bychom očekávali. Celé město je dnes paralyzováno probíhajícím svatebním veselím, takže hodně hostelů a restaurací dnes prostě nemá fungující personál. Ty zbylé hostely jsou buď dost ošklivé, nebo drahé. Ke konci také zajdeme do jednoho doporučovaného hostelu, kde nás ale otráví tím, že místo aby s námi řešili ubytování, přesvědčují nás, že si musíme koupit ten turistický lístek… Otočíme se na podpatku a nakonec se ubytujeme nedaleko odtud v pěkném hotelu, kde Laďka usmlouvá cenu z 60 na mnohem příjemnějších 40 Solů. Když už jsme ubytovaní, máme chvíli čas se projít po městě, přičemž se stavíme i na vyhlídce, odkud je vidět ohromná hloubka kaňonu a místa, kam se zítra vydáme. I když se už smráká, z hloubky kaňonu je nám jasné, že to zítra bude krásný zážitek a pořádný sportovní výkon v jednom…

Na večeři si zajdeme do jedné z místních jídelen na Salchipollo – kuře s hranolkami a špagetami. 🙂

21. 7. 2011

Dnes ráno si z našich všech věcí vybereme jen ty nejvíce potřebné včetně zásob jídla a vody a s tímto výběrem vyrážíme na trek. Zbytek našich věcí na nás počká na hotelu.

Náš plán na dnešek je pěšky dojít na kraj kaňonu, odkud vede stezka až na jeho dno k řece Colca. Na druhé straně kaňonu o několik set metrů výše jsou dvě vesničky, kde bychom měli přenocovat.

Jakmile se dostaneme na kraj kaňonu, kupujeme si turistické lístky a začneme fotit jako diví. 🙂 Na následující fotce je vidět v údolí zelená oáza, kde se unavení turisté mohou vykoupat v některém z lákavých bazénků. To je ale teď ještě hodně předčasné, protože my se právě nacházíme ve výšce 3300 m.n.m a oáza je o tisíc metrů níže.

Přímo pod námi na druhé straně kaňonu jsou vidět vesničky, kam bychom se dnes chtěli dostat.

Naše cestička dnes příjemně klesá.

Jdou po ní kromě nás i spousty dalších turistů, většinou organizovaných s průvodcem, což nám ale alespoň v této části treku přijde vcelku zbytečné.

Ani po hodině pochodu směrem dolů se dno stále ne a ne přiblížit…

Cesta focená v opačném směru, než dnes jdeme, už nevypadá tak příjemně…

Po třinácté hodině se konečně blížíme k řece.

Řeku následně překonáme po visutém mostě

a vyšplháme se k vesničce San Juan de Chuccho, kde si dáme zasloužený oběd. V této vesničce je údajně nejmenší škola na světě, která má prý jen jednoho učitele a tři žáky. 🙂 Jedná se pouze o základní školu a když děti vyrostou, musí se celá rodina odtud odstěhovat někam jinam, kde mohou děti pokračovat ve studiu.

Po obědě chvíli relaxujeme a kocháme se hloubkou kaňonu. Z registrační knihy v restauraci zjišťujeme, že někde před námi je další česká dvojice cestovatelů, možná se ještě potkáme…

Kolem třetí hodiny vyrážíme na další pochod, který je bohužel tentokrát už hlavně do kopce. Přeci jen musíme vystoupat ještě dalších 300 metrů, než se dostaneme do vesničky Cosňirhua.

Cestou si nás odchytne jedna místní paní, která si nese v šátku na zádech trochu dřeva a nabídne nám ubytování ve svém příbytku. Během společné cesty nás ještě stačí zasvětit do tajů přírodní kosmetiky – stačí najít kaktus, na kterém je jakoby bílý poprašek. Ten ale vytváří jistý hmyz velikosti naší berušky. Pokud tento hmyz prsty rozdrtíte mezi prsty, získáte krásně rudou barvu – prostě ideální přírodní rtěnka, kterou si ale Laďka s díky odmítne aplikovat. 😉

Ubytování je překvapivě komfortní včetně teplé vody vyhřáté sluníčkem. Večer se ještě dozvídáme, že náš původní plán projít kaňonem dalšími vesnicemi a pak se z kaňonu vyvézt na jeho vrchol kamionem nemusí vyjít. Kamiony prý někdy jedou a někdy ne… A tak se rozhodneme náš plán změnit, přičemž se ale budeme muset z kaňonu nahoru vyšplhat po svých. Nicméně už zítra večer budeme zpět v Cabanaconde, odkud jsme dnes vyrazili.

22. 7. 2011

Dnes ráno po snídani, během které ochutnáme místní velmi dobré palačinky s pomerančovou příchutí, vyrážíme na další pochod směrem k oáze. Nejprve musíme sešplhat opět něco přes 300 metrů dolů k řece, přejít na druhou stranu kaňonu, kde je oáza a pak překonat převýšení něco přes kilometr nahoru. Cestou procházíme skrz vesničku Malata.

Po hodině pochodu jsou už na dohled bazény v oáze (místo se jmenuje Sangalle, ale pro většinu turistů je to prostě jen oáza). Při pohledu na druhou stranu na klikatící se cestu vzhůru nás mírně mrazí… 

Čerstvou vodu do bazénů v oáze přivádí v úbočí kopce vytesaný vodovod, kolem kterého se dobře daří vegetaci…

Konečně jsme opět na dně kaňonu, respektive posledních několik desítek metrů nám ušetřil tento lanový most…

Polední výheň přečkáme u a v tomto bazénku s příjemně chladivou vodou.

Zde je mimo jiné Michal vyzván, aby posloužil jako anglicko-španělský tlumočník při zajišťování mul, které odvezou na vrchol kaňonu jednoho z lenošných turistů. Sice ovládáme ze španělštiny jen naprosté minimum, ale i to někdy stačí. 🙂

My sami se rozhodneme výstup zvládnout vlastními silami, ale je to hodně náročné, protože cesta je hodně strmá a bere nám dech. Ze začátku ještě fotíme,

ale pak nám dochází síly a soustředíme se hlavně na to, abychom výstup zvládli do setmění. Místní zvládnou „vyběhnout“ na vrchol za tři hodiny, nám nakonec výstup trval skoro 5 hodin.

Nahoře si zajdeme na večeři a na našem hotelu, kde na nás čekaly naše zbylé věci, se znovu ubytujeme a naprosto unavení brzo usínáme.

23. 7. 2011

Dnes ráno musíme velmi brzo vstávat, protože už v 6:30 nám odjíždí autobus na nedalekou vyhlídku „Cruz del Condor“, kde, jak z názvu vyplývá, bychom měli mít příležitost vidět kondory.

Bohužel na místě máme možnost místo kondorů pozorovat místní prodejce, kteří jako by se teprve probouzeli a ospale si stavějí své stánky. Kondoři nikde. Místo toho se sem postupně sjíždějí další a další turisté a všichni marně vyhlížejí kondory, kteří se zde prý „zaručeně“ ukážou.

Po více než hodině čekání nakonec kondoři skutečně přiletí a začnou se před turisty na přeplněné vyhlídce předvádět. A turisté, včetně nás, fotí jak o život. 🙂

Protože se ale blíží náš autobus do Arequipy, s kondory se rozloučíme a nastoupíme do přeplněného autobusu, do kterého naštěstí máme už od včerejška místenky. Cesta je opět dlouhá ale bezproblémová a kousek s námi dokonce jedou i lamy. 😉

Z okénka autobusu si v jedné vesničce fotíme kostel s fontánkou s motivem pracujícího lidu

a také údolí, ve kterém je vidět město Chivai.
Pokračování v Arequipě.