21.8.

Naše cesta se hned od počátku nevyvíjí podle plánu, který jsme získali v turistických informacích.

Nemůžeme najít žádné auto, které by nás dovezlo až do města Bagua Grande. Jedno sice nakonec najdeme, ale jsme jediní, kdo s ním chce jet a dlouho čekáme na další cestující, kteří nepřicházejí. Proto se rozhodneme přejet alespoň kousek do města Pedro Ruiz.

Po zhruba hodině jízdy jsme na místě, kde od místních dostáváme směsici protichůdných informací, takže se nakonec rozhodneme nastoupit do jednoho z projíždějících autobusů, se kterým jedeme více než dvě hodiny na křižovatku ve vesnici Chamaya. Zde po výstupu z autobusu ihned zaregistrujeme tropické horko. Tuto změnu teplot opravdu vítáme. :-)

Stále nám zbývá ujet 17 km, ale naštěstí do dvaceti minut přijede auto, kterým zajedeme do naší dnešní cílové stanice – města Jaén. Jen pro zajímavost – i když jsou zde ceny za přepravu v podstatě fixní, po turistech chtějí řidiči sdílených taxíků obvykle ceny speciální – například právě náš poslední úsek jsme mohli jet za více než šestkrát vyšší cenu, než za kterou jsme nakonec jeli. Vždy je lepší se na obvyklou cenu zeptat nějakého domorodce, aby si řidič nemohl moc vymýšlet...

Ve městě Jaén se ubytujeme hned v prvním nejbližším hostelu, protože je zde za nízkou cenu vše, co potřebujeme. Michal ještě skočí pro něco k jídlu, přičemž pořádně zmokne – kromě tropického horka jsou zde i pořádné bouřky...

Od recepční z hostelu víme, že náš zítřejší spoj vyráží kolem páté hodiny ráno, takže budeme muset vstávat opět dost brzo.

22.8.

Z hostelu odcházíme v pět ráno a tříkolkou se necháváme převézt k místu, kde minivan nabírá cestující jedoucí do města San Ignacio. Prvním dnešním překvapením je nižší cena za přepravu, než se kterou jsme počítali. Později se ukáže, že za nižší cenu platíme delší dobou jízdy. Takže do San Ignacia dojedeme až po třech hodinách celí zkroucení – v tomto minivanu bylo opravdu málo místa na nohy i pro místní obyvatele, natož pro nás...

V San Ignaciu přejdeme pár set metrů k jinému místu, kde si nás uloví jeden řidič nabízející dopravu až k hranicím. V jeho autě už půl hodiny čeká pár cestovatelů z Francie, takže můžeme vyrazit. Na poslední chvíli si řidič do auta i přes náš nesouhlas přibere dalšího pasažéra, který prý pojede jen kousek. Takže na předních dvou sedadlech sedíme tři – řidič a my dva...

Pasažér nakonec skutečně vystoupí, ale později nás jede v tomto autě dokonce sedm...

Silnice k hranicím vede v zalesněných horách a není asfaltová, takže se tu hodně práší. Bezpečnostní pásy se tu nepoužívají a slouží spíš jako lapače prachu, což si Laďka doslova vyzkouší na vlastní triko.

Krátce po desáté hodině konečně přijíždíme do malé hraniční vesnice La Balsa, kterou tvoří pár domků po obou stranách řeky. Řeka samotná tvoří hranici mezi oběma státy.

My si nejprve na celnici v Peru necháme do našich pasů potvrdit opuštění země, přičemž celníka v Laďky pasu zaujme město Plzeň – evidentně je to znalec piva. :-)

Pak už bez dalšího zdržování přecházíme most a loučíme se s Peru. Ale ne na dlouho...

Na celnici v Ekvádoru dostaneme vstupní razítka a začneme hledat autobus. Ten bohužel jede až ve dvanáct hodin, takže máme zhruba hodinu a půl, během kterých si můžeme zajít na oběd.

Na Ekvádorské straně se nám restaurace nelíbí, proto se rozhodneme ilegálně vrátit do Peru a dát si oběd tam.

Po obědě utratíme poslední peruánské mince za hrst bonbónů a vracíme se zpět do Ekvádoru.