21.8.
Naše cesta se
hned od počátku nevyvíjí podle plánu, který jsme získali v
turistických informacích.
Nemůžeme najít
žádné auto, které by nás dovezlo až do města Bagua Grande.
Jedno sice nakonec najdeme, ale jsme jediní, kdo s ním chce jet a
dlouho čekáme na další cestující, kteří nepřicházejí.
Proto se rozhodneme přejet alespoň kousek do města Pedro Ruiz.
Po zhruba hodině
jízdy jsme na místě, kde od místních dostáváme směsici
protichůdných informací, takže se nakonec rozhodneme nastoupit do
jednoho z projíždějících autobusů, se kterým jedeme více než
dvě hodiny na křižovatku ve vesnici Chamaya. Zde po výstupu z
autobusu ihned zaregistrujeme tropické horko. Tuto změnu teplot
opravdu vítáme. :-)
Stále nám zbývá
ujet 17 km, ale naštěstí do dvaceti minut přijede auto, kterým
zajedeme do naší dnešní cílové stanice – města Jaén. Jen
pro zajímavost – i když jsou zde ceny za přepravu v podstatě
fixní, po turistech chtějí řidiči sdílených taxíků obvykle
ceny speciální – například právě náš poslední úsek jsme
mohli jet za více než šestkrát vyšší cenu, než za kterou jsme
nakonec jeli. Vždy je lepší se na obvyklou cenu zeptat nějakého
domorodce, aby si řidič nemohl moc vymýšlet...
Ve městě Jaén
se ubytujeme hned v prvním nejbližším hostelu, protože je zde za
nízkou cenu vše, co potřebujeme. Michal ještě skočí pro něco
k jídlu, přičemž pořádně zmokne – kromě tropického horka
jsou zde i pořádné bouřky...
Od recepční z
hostelu víme, že náš zítřejší spoj vyráží kolem páté
hodiny ráno, takže budeme muset vstávat opět dost brzo.
22.8.
Z hostelu odcházíme v pět ráno a tříkolkou se necháváme
převézt k místu, kde minivan nabírá cestující jedoucí do
města San Ignacio. Prvním dnešním překvapením je nižší cena
za přepravu, než se kterou jsme počítali. Později se ukáže, že
za nižší cenu platíme delší dobou jízdy. Takže do San Ignacia
dojedeme až po třech hodinách celí zkroucení – v tomto
minivanu bylo opravdu málo místa na nohy i pro místní obyvatele,
natož pro nás...
V San Ignaciu přejdeme pár set metrů k jinému místu, kde si nás
uloví jeden řidič nabízející dopravu až k hranicím. V jeho
autě už půl hodiny čeká pár cestovatelů z Francie, takže
můžeme vyrazit. Na poslední chvíli si řidič do auta i přes náš
nesouhlas přibere dalšího pasažéra, který prý pojede jen
kousek. Takže na předních dvou sedadlech sedíme tři – řidič
a my dva...
Pasažér nakonec skutečně vystoupí, ale později nás jede v
tomto autě dokonce sedm...
Silnice k hranicím vede v zalesněných horách a není asfaltová,
takže se tu hodně práší. Bezpečnostní pásy se tu nepoužívají
a slouží spíš jako lapače prachu, což si Laďka doslova
vyzkouší na vlastní triko.
Krátce po desáté hodině konečně přijíždíme do malé
hraniční vesnice La Balsa, kterou tvoří pár domků po obou
stranách řeky. Řeka samotná tvoří hranici mezi oběma státy.
My si nejprve na celnici v Peru necháme do našich pasů potvrdit
opuštění země, přičemž celníka v Laďky pasu zaujme město
Plzeň – evidentně je to znalec piva. :-)
Pak už bez dalšího zdržování přecházíme most a loučíme se
s Peru. Ale ne na dlouho...
Na celnici v Ekvádoru dostaneme vstupní razítka a začneme hledat
autobus. Ten bohužel jede až ve dvanáct hodin, takže máme zhruba
hodinu a půl, během kterých si můžeme zajít na oběd.
Na Ekvádorské straně se nám restaurace nelíbí, proto se
rozhodneme ilegálně vrátit do Peru a dát si oběd tam.
Po obědě utratíme poslední peruánské mince za hrst bonbónů a
vracíme se zpět do Ekvádoru.