Barranca 8.-13. 8. 2011

8. 8. 2011

Po příjezdu do města obsadíme stůl v nejbližší restauraci a dáme si pozdní oběd. Zde se poprvé setkáme s podivným místním zvykem, že oběd se tu jí pouze lžící a vidličkou. Nůž lze v některých případech dostat na vyžádání, jindy ani to není možné. 😉 Stejně dopadneme i v jiných restauracích během našeho pobytu v tomto městě, nicméně zvyknout se dá na všechno…

Najedení se pak pokusíme nalézt vhodné ubytování, což se nám také docela brzy podaří.

Co je ale nepříjemné, je počasí, které se tu prakticky neliší od toho, co bylo v Limě. Pozornějším prozkoumáním webových stránek s předpovědí počasí zjistíme, že nás stránky oklamaly, a předpověď pro toto místo je měřená někde v Amazonii vzdálené několik set kilometrů.

Takže naším přesunem jsme si ohledně počasí moc nepomohli, ale alespoň tu ušetříme za ubytování.

Později odpoledne se ještě zajdeme podívat na místní pláž, ale protože přístup na ni je už mimo zalidněné centrum, je zde citelně nebezpečněji. A když nás jeden z procházejících Peruánců upozorní, že se zde skutečně můžeme stát terčem přepadení, raději se vrátíme na hostel.

9.-10. 8. 2011

Následující dva dny po většinu času zůstáváme na hostelu a snažíme se zbavit otravného nachlazení.

11. 8. 2011

Dnes je nám snad už trochu lépe, takže si dnešní program zpestříme výletem do 25 kilometrů vzdáleného historického města Caral . Abychom se tam dostali, musíme si nejprve stopnout sdíleného taxíka do sousedního města, kde přesedáme do jiného podobného taxi, které nás odveze až před brány areálu. Toto taxi sdílíme se třemi dalšími peruánskými turistkami ve středním věku, z nichž dvě sedí vepředu na sedadle spolujezdce – v Peru poměrně běžný jev. 😉

Při placení vstupného si nějak nerozumíme u kasy, takže dostáváme kromě jednoho normálního lístku také jeden studentský. Takto ušetřené peníze nám padnou na „povinného průvodce“, který je ale pouze ve španělštině, takže z výkladu nic moc nemáme…

V každém případě jsme se dnes dostali na místo, kde jsou nejstarší stavby (pyramidy) na celém americkém kontinentě. Jejich stáří se odhaduje až na 5000 let.

Pyramidy jsou postavené na vyprahlé poušti, přičemž jen pár set metrů vedle je krásně úrodné údolí.

Po prohlídce se vracíme do našeho taxíku a s jedním přestupem se dostáváme zpět do Barrancy. Bohužel stále nejsme stoprocentně zdraví a možná se nám stav po tomto výletě i trochu zhoršil…

12. 8. 2011

Dnes se znovu snažíme hlavně vyležet na hostelu. Michal si zajde do kadeřnictví, kde ho ostříhají v přepočtu za necelých 25 Kč. Stačí zajít do jedné konkrétní ulice, kde je na jednom místě asi 20 různých kadeřnických salónů a jeden si vybrat. 🙂

13. 8. 2011

I když se ještě necítíme úplně uzdravení, už se nám nechce jen tak dál ležet na hostelu, a tak si dnes ráno sbalíme své věci a vyrazíme na další cestu do hor. Začátek je snadný, stačí vyjít před hotel, nastoupit do projíždějícího minivanu a nechat se odvézt několik kilometrů do vedlejší vesnice, kudy projíždějí dálkové autobusy až do města Huaraz vysoko v horách (ve výšce 3000 m.n.m), kam máme namířeno.

Při zběsilé jízdě minivanem nám z rádia docela trefně hrají diskotékový hit „Panamerikána“, což se sem opravdu hodí – právě jedeme po stejnojmenné silnici vedoucí skrz celou Jižní Ameriku od jihu až na sever. 🙂

Na přestupní stanici to už není tak jednoduché. Jízdenky na autobus se nám snaží prodat se stoprocentní přirážkou a ještě dražší jsou osobní auta, kam bychom se ale s našimi věcmi stejně nevešli, protože v kufru těchto kombíků obvykle sedí další dva až tři cestující. Po zhruba 40-ti minutovém čekání se na místě objeví jiná prodejkyně jízdenek na autobus, která nám nabídne přiměřeně dražší jízdenky, ale až na 12:00. Lístky si raději koupíme a zajdeme si v mezičase na oběd.

Protože se autobus neukazuje ani ve 12:20, jdeme se zeptat naší prodejkyně, co se děje. Ta mezitím zběsile telefonuje a my z hovoru pochopíme, že nám už v autobuse na našich sedadlech sedí jiní cestující… Jako náhradní řešení nám nabídne cestování minivanem, ale opět tu pro naše zavazadla není místo… Nakonec přeci jen pojedeme v autobuse, ale budeme sedět na speciálních sedačkách v kabině řidiče, kde obvykle sedí posádka autobusu. Za tuto výhodu jsme nakonec ještě donuceni zaplatit další mírný příplatek. 🙁 Hlavní je, že se odtud konečně dostaneme…

Jízda je příjemná, díky exkluzivním sedadlům máme krásný výhled. Kvůli strmému stoupání, kde autobus jede v průměru 40 km/hod., se cesta protáhne na dlouhé čtyři hodiny. Během této doby se dostaneme z úrovně mořské hladiny do nadmořské výšky téměř 3100 m.n.m.