Zlatokopecký západ 15.-17. 4. 2011

15. 4. 2011

Večer pokračujeme dále na sever a uděláme krátkou zastávku v zlatokopeckém městečku Ross. I když se už stmívá, stihneme se projít kolem nejbližších atrakcí – věznice, kde krutě trestají zloděje zlata,

kostela, a zrekultivovaného jezera, kde se ještě před 7 lety těžilo v povrchovém dole zlato.

O kulturní program zlatokopů se tu starají sličné tanečnice 🙂

Náš kemp je z městečka Ross už jen pár kilometrů a těsně před kempem zjišťujeme, že našemu autu nefungují potkávací ani dálková světla. Naštěstí fungují aspoň parkovačky, takže jsme jakž takž vidět. Zítra to musíme nechat opravit…

16. 4. 2011

Jakoby se dnešní den počasí snažilo vypršet i za včerejšek – od rána tu lije jako z konve, nebo jak říkají anglicky mluvící Novozélanďani, prší psi i kočky. Proto se jen přesuneme do zlatokopeckého městečka Hokitika, kde zakotvíme před knihovnou, kde v dosahu bezplatné wifiny počkáme , než přestane na chvíli pršet. Město Hokitika se rozrostlo prakticky přes noc. Ihned poté, co v této lokalitě bylo objeveno zlato, přišli sem i první zbohatlíci, kteří hledali možnosti, jak si své bohatství užít. Dnešní počasí nás odradilo od doporučované procházky po zdejší pláži, škoda.

Po cestě do Greymouthu se ještě krátce zastavíme u obřího kamene blízko vesničky Kumara. Kámen sem do údolí v dávných dobách přepravil ledovec a zlatokopové s ním nebyli schopni pohnout ani ho rozbít :-).

Ve městě Greymouth, tedy ústí Šedé řeky do moře, zajdeme do obchodu pro zásoby jídla a zavoláme si opraváře auta. Protože se světla sami od sebe záhadně opraví a opět fungují, opraváře odvoláváme, načež se problém objeví po hodině znovu, takže opravář nakonec skutečně přijede, necelé 2 hodiny se snaží problém vyřešit ale neúspěšně. Tak nás alespoň už za tmy doprovodí svým autem k nejbližšímu kempu a my tak budeme muset jezdit nějakou dobu pouze ve dne…

17. 4. 2011

Dnešní den máme nabitý programem, takže hned ráno vyrážíme do Punakaiki, kde jsou k vidění palačinkové skály. Celou cestu tam nám prší, ale jako zázrakem přímo na místě pršet přestane. Ideální je sem přijet akorát za vrcholícího přílivu, což je právě teď.

Kromě palačinkových skal bychom mohli vidět také gejzíry vody, které jsou mořským příbojem hnány mezírkami mezi skálami. Bohužel na to není moře dostatečně rozbouřené, bylo by potřeba horší počasí 😉

Opět se trochu rozprší, ale nám to zase až tak nevadí, protože ani ne kilometr odtud se z nás stanou speleologové objevující zajímavou jeskyni.

Jeskyně je docela rozsáhlá, obsahuje několik průsaků v podobě vodopádů a odpovídající počet podzemních potoků. Na stěnách jeskyně bychom kromě malých krápníků mohli také vidět fosílie, ale v jejich hledání nejsme dostatečně důkladní. Jeskyně je údajně pro začínající jeskyňáře bezpečná, snad je to pravda. Pravdou ale je také to, že asi 200 metrů od jeskyně se v důsledku dešťů sesunul docela velký kámen a rozpadl se přímo na silnici…

Naše další zastávka je opět docela blízko a je jí Truman trek, který vede pralesem až na krásné skalnaté pobřeží s divokým příbojem.

Odtud se přesuneme autem až k městu Westport. Zde na mysu „Foulwind“ žije kolonie lachtanů, kterým zřejmě nevadí ukrutně silný vítr ani hrozící průtrž mračen. Malí lachtani se cítí u svých lachtaních maminek naprosto v bezpečí.

Protože čas nám utíká a světla nám v autě pořád nesvítí, musíme ujíždět dál. Cestou projíždíme přes vysoký železný most (při povodních se v těchto místech hladina řeky zvedne až o 12 metrů) a také „dobrodružný park“, kde se rozhodneme projít se po nejdelším vysutém mostě na Zélandu.

Do „kempu“ přijíždíme těsně předtím, než padne tma. Zdejší kemp je vybaven pouze toaletami a kromě polorozpadlého už nepoužívaného železničního mostu a tří dalších karavanů tu jinak nic není. 🙂