Země‎ > ‎Nepál‎ > ‎Langtang trek‎ > ‎

Den 1 - Přejezd do Syabrubesi

18.11.2010

Vstáváme brzy ráno, protože v 7h musíme být na autobusovém (spíše minibusovém) nádraží, odkud vyrážíme do Syabrubesi, startovní vesnice pro Langtang trek. Před pultíkem, kde se prodávají lístky, už sedí náš známý ze včerejška -Petr. Zjišťujeme, že přesto, že odsud vyráží tři minibusy, pojedeme stejným. Zároveň se kolem nás začíná motat jeden Tibeťan, který tvrdí, že se právě vrátil z treku, kde někomu dělal průvodce a teď se vrací do své vesnice v horách.

Konečně přijíždí náš minibus, který už má střechu plnou naskládanými pytli se zbožím, které veze lidem v horách. Na pytle se začínají házet batohy a na nich pak ještě bude sedět hromada místních, která se do minibusu nevešla. Ani vevnitř ale není dostatek místa, ulička je zaplněná dalšími pytli a sedadla jsou u sebe tak blízko, že se tam Michal nemůže vejít. Čeká nás šílená 10-ti hodinová jízda, zpočátku po asfaltu, ale brzy už jen po prašné kamenité cestě v horách, která se klikatí a je široká tak akorát pro jedno auto. Proto pokaždé, když se potkáme s jiným minibusem nebo dokonce náklaďákem, složitě couváme a manévrujeme nad propastí, abychom našli trošku místa a mohli se vyhnout. Už je jasné, proč tu nejezdí velké autobusy, prostě by se nevešly.

Klikatá cesta dává domácím pekelně zabrat, zanedlouho vystrčí před námi sedící žena hlavu z okénka a důkladně se vyzvrací. To inspiruje její sousedku, která ji následuje, vepředu pozvrací malý kluk rovnou řidiče a nakonec se tato „epidemie“ dostane i k posádce na střeše. Nevěříme vlastním očím a pro jistotu upevňujeme zavřená okénka...

Cestou míjíme několik vojenských kontrol. Dávají o sobě tušit dopředu, minibus vždy včas zastaví, všichni ze střechy slezou (asi aby je hlídka neviděla) a běží spolu s minibusem ke stanovišti. Hlídka je asi slepá, že těch 20 běžících lidí nevidí a prohledá minibus, tzn. že sáhne na každý batoh a tašku. Přemýšlíme, co asi hledají a co by tímhle způsobem našli: drogy, zbraně, teroristy? Pár metrů za hlídkou běžící dav opět naskáče na střechu a jedeme dál. Podobný scénář se opakuje ještě několikrát.

Během jízdy přistupují další cestující a nával vevnitř i na střeše se stává nesnesitelným. Mezi davem se proplétá výběrčí jízdného, který často a bez zjevných problémů leze za jízdy na střechu minibusu a zpět.

Než dorazíme do cíle, stavíme aspoň na dvaceti místech, kde buď nakládáme nebo vykládáme pytle se zbožím, ve vesnicích i na místech uprostřed ničeho, ale pytle jsou vždycky očekávány. Přemýšlíme, jestli do cíle dorazí i náš batoh na střeše, jestli ho taky někde „omylem“ nevyloží, nebo jestli třeba jenom ze střechy nespadne (tak jako se stalo Angličanům, kteří cestují s námi, ale naštěstí si toho někdo včas všiml). Jsme rádi, že máme batoh v zamčeném obalu, příležitostí pro chmatáky by bylo dost. A nakonec se ukazuje, že to tak bylo: jediná věc, která zůstala nezamčená v boční kapse - teplé ponožky, jsou v tahu.

Ve vesničce Syabrubesi na konečné autobusu se ubytováváme v nejbližším hotýlku, nemáme už sílu po vyčerpávajícím cestování (135km za 10 hodin) hledat cokoliv jiného. U večeře vyzvídáme informace od Angličana, který se právě vrátil z našeho treku. Angličan sice celou trasu zvládl za 4 dny, ale měl k tomu i průvodce a nosiče, takže šel nalehko. My si vše poneseme sami a průvodce na tento trek není nutný. Víc nás vyděsí informace o tom, že v horách v noci mrzne, i když sníh tam prý nebude. My jsme vybaveni letními spacáky vylepšenými zateplovací vložkou, která by měla zvýšit vlastnosti spacáku o 8 stupňů. Uvidíme...

Comments