Země‎ > ‎Japonsko‎ > ‎

Tokio

6.12.2010

Krátce po 7 hodině ráno japonského času, přistáváme na Tokijském letišti Narita. Procházíme přes celnici, kde každého cizince vyfotí a sejmou otisky prstů. Po vyzvednutí našich zavazadel míříme na turistické informace, kde se vybavíme užitečnými mapami a dalšími praktickými letáky.

Pak sestoupíme o patro níž do železniční stanice, kde si necháváme vystavit na základě v Indii zakoupených voucherů „Japan Rail Passy“. Na ně budeme cestovat po japonských státních železnicích bez nutnosti kupovat jízdenky. Hned nastupujeme do prvního vlaku, který nás veze do centra Tokia. Cesta moderním vlakem plně vybaveným elektrickými zásuvkami pro každého cestujícího a (extra placeným)přístupem na internet trvá něco přes hodinu. V Tokiu ve stejnojmenné stanici přestupuje na další vlak a poté ještě na jeden a konečně vystupujeme na zastávce Kameido, odkud je náš hotel cca 10 minut pěšky. V hotelu necháváme zavazadla (nastěhovat se je možné až po 15 hodině) a vracíme se do centra města.

Vystupujeme na stanici Akibara, která je obklopena ze všech stran nákupními domy zaměřenými většinou na elektroniku. Zde sháníme čtečku elektronických knih ale nakonec odcházíme s nepořízenou. Čtečky mají, ale ne takové, které chceme. Buď bychom si koupili drahou ale už s barevným displejem, nebo iPad, nebo musíme počkat do 10.12. na novou čtečku od Sony, která se už ale paradoxně v Čechách prodává od listopadu. Je velké překvapení, že japonský výrobce dodává na domácím trhu zařízení se zpožděním oproti jiným zemím. Nejspíš to bude kvůli tomu, že společně se zařízením bude spuštěn také japonský obchod s obsahem (knihami) pro tyto čtečky, což v ČR není a zřejmě stejně nějakou dobu nebude. Po této komplikaci zajdeme do knihkupectví, kde si kupujeme opět papírového průvodce v angličtině.

Cestou zpět na hotel si nakoupíme v blízkém Tescu snídaně a večere na následující dny. Náš pokoj je vybaven mikrovnkou a varnou konvicí, takže si můžeme ohřát nějaká jednoduchá hotová jídla. V obchodě je většina nápisů na regálech a cenovkách v místním písmu, kterému ani náhodou nerozumíme. Naštěstí číslovky jsou obvykle arabské. Proto je někdy hádankou, co v zabalených pokrmech vlastně najdeme.

Na hotelu máme kromě televize s japonskými programy (nepoužitelné) také svižné internetové připojení, takže konečně máme reálnou možnost odeslat dosud nafocené fotografie (cca 55GB) na domácí úložiště. Jinak pokoj je hodně miniaturní (asi tak třetinový s tím, ve kterém jsme spali v Kathmandu :-).

Jídlo ve městě přes den řešíme McDonaldem, který je zhruba stejně drahý, jako u nás, což znamená, že je suverénně nejlevnější, ze všech dalších možností. Máme možnost se o tom snadno přesvědčit díky japonskému zvyku, dle kterého naprostá většina restaurací zveřejňuje před svým vchodem svoji nabídku včetně cen. Jídla jsou jednak popsána, ale hlavně vyfocena. V některých případech jsou dokonce za výlohou skutečná hotová jídla, takže máme možnost vidět, co se za danou cenu obdrží.

Své menu nezveřejňují před vstupem pouze nejdražší restaurace, jejichž klienti mají tolik peněz, že to vůbec nemusí řešit. Díky tomu všemu jídlu kolem máme pocit, že Japonsko má minimálně dvakrát více restaurací, než je u nás.

Čeho jsme si všimli na první pohled, je všeobecná čistota. I ten nejzapadlejší kout na všech nádražích je naprosto čistý, nikde není žádný prach. Je to pro nás, po téměř dvou měsících v Indii a Nepálu, konečně příjemná změna :-)

Také lidé jsou zde velmi uctiví. Paní prodávající občerstvení ve vlaku z letiště přijde do vagónu, usmívá se, pozdraví a ukloní se pro všechny ve vagónu, Pak se obrátí na nás, jako na první pasažéry na řadě, a tentokrát pozdrav a úklon věnuje nám. My si sice nic nekoupíme ale i tak nám děkuje, uklání se a jde k dalším. To se opakuje pokaždé, kdy kolem nás prochází :-)

7.12.2010

I když víme, že se zde stmívá brzo, spánkový deficit z předchozí noci nás nechce pustit z postele. Nakonec se stále ještě dopoledne vydáváme vstříc nejsvatějšímu místu v Japonsku – k chrámu Senzo-ji.

Chrám a jeho okolí je plné lidí, kteří se zde chodí pomodlit, či si nechat předpovědět budoucnost před nějakým důležitým rozhodnutím. I my jsme této možnosti využili – za 100 Yenů si každý vylosujeme hůlku s číslem (v Japonštině :-)) a z příslušné přihrádky označené vylosovaným číslem si vybereme papír s věštbou. Bohužel nám obou štěstí nepřeje a vytáhneme si špatnou předpověď.

Naše budoucnost ve zkratce: Naše žádosti budou zamítnuty, z nemocí se budeme léčit dlouho, ztracené věci se nenajdou, osoba, na kterou čekáme, nepřijde, není rozumné začínat nějaký výlet a v manželství i zaměstnání to moc fungovat nebude...

Z této pesimistické budoucnosti si nic neděláme. Na cizince to určitě neplatí...

Navíc, špatná přání je možné uvázat na určené místo, odkud je vítr rozfouká a tato předpověď se třeba nevyplní.

V realitě sem čas od času přijde chlapík, který všechny tyto lístečky odstraní. Vše jsme viděli :-).

Je zábavné pozorovat ostatní, jak se seznamují se svojí věštbou. Bude příznivá nebo nebude?

Když je potřeba si dobrou budoucnost pojistit, je na to před chrámem další vymoženost. Je zde velká nádoba, ve které jsou vonné tyčinky, jejichž kouř přináší štěstí, takže se tímto kouřem všichni procházející nechají ofukovat, někteří si ho berou i do kapes.

Od chrámu odcházíme hlavní bránou, kterou hlídají dřevěné sochy strážců.

K chrámu vede nákupní ulička, zákazníků je tu dost. Cestou zpět fotíme rušnou křižovatku před nádražím.

Po rychlém obědě přejíždíme na druhý chrám Meiji-jing.

Cesta k němu vede přes park a několik bran.

V chrámu se nesmí fotit, proto si fotíme alespoň hlavní vchod.

Před chrámem je další možnost, jak si něco přát a nechat si to splnit. Za určitou sumu je možné si nechat vypsat kartičku s přáním, a za tato přání se pak budou mniši v klášteře modlit.

Většina přání je v písmu pro nás nesrozumitelném, ale najde si i několik anglických, vtipných přání, jako např. to následující.

To už nás ale hlídač slušně žádá, abychom odešli, že už je zavřeno. Proto se vracíme na hotel a večer věnujeme plánování další trasy.

8.12.2010

V noci nám pršelo, naštěstí ráno už je pěkně. Dnes se vydáme k zahradě u císařského paláce,

Císařský palác a přilehlé zahrady jsou umístěny na ostrově odděleném vodním příkopem od moderního města plného mrakodrapů.


K paláci nás nepustí, tam se možná dostaneme až 23.12. To má zrovna císař narozeniny a je to také jeden z mála dnů, kdy se tam mohou turisté podívat.

Míříme proto k Jižním palácovým zahradám, kam je vstup povolen a je zdarma. Dříve vstup do zahrad branou, kterou procházíme, hlídalo z tohoto domu 100 samurajů.

I když je dnes opravdu chladno, na sluníčku se to dá vydržet.


Každou chvíli procházíme okolo domečku s toaletami a prodejem nápojů z automatu. Ty jsou ale většinou chlazené. Zrovna teď bychom ocenili spíše teplé kafe, místo toho si můžeme dát studenou zmrzlinu...

V zahradách toho už moc nekvete, i tak je zde krásně.

Ze zahrad se přesouváme do moderní čtvrti okolo stanice Shinjuku. Zde je budova radnice – mrakodrap, ze kterého je krásná vyhlídka na město. Trochu nám trvá, než krásnou radnici najdeme, zato vyjet do 43 patra trvá maximálně minutu a téměř vůbec není poznat, že se kabina výtahu pohybuje.

Některé budovy okolo vypadají zvlášť zajímavě.


Na vyhlídce si počkáme na soumrak a fotíme si Tokio v noci.

Pohled na radnici z úrovně chodníku. Jestliže má Tokio více obyvatel, než má celá Česká republika, dá se pochopit, že je na radnici potřeba taková budova :-)

Cestou na metro si fotíme noční dopravu.

Večer si ještě rezervujeme zdarma místenky na vlaky na zítřek, kdy vyrazíme z Tokia. Do Takayamy

23.12.2010

Zpět do Tokia jsme se vraceli hlavně kvůli tomu, že dnes má císař narozeniny a my mu půjdeme popřát do jeho císařského paláce, kam nás prvně nepustili. Trochu se děsíme toho, že když mají Japonci dnešní den právě z tohoto důvodu státní svátek, že tam půjdou všichni s námi :-) Jsme ale mile překvapeni, že množství lidí se stejným cílem je přijatelné a že fronta se neustále pohybuje směrem k paláci.

Když přicházíme k paláci, prostranství před ním je ještě poloprázdné...

Jakmile se však císař ukáže, všichni začnou nadšeně mávat vlaječkami.

Císař měl zhruba 5 minutový proslov, kterému nerozumíme, ale i tak mu na konci nadšeně s ostatními máváme. Pak se společně s davem pomalu přesouváme ven z areálu paláce. Celá akce je výborně organizovaná, všude spousta policistů. Nikdo se nikam netlačí...

Z paláce si ještě vyfotíme prostranství před jedním z mrakodrapů

a pak zamíříme směrem k National Diet Building, kde je obdoba našeho parlamentu a senátu. Odtud se s trochou zmatků přesunujeme do tokijské čtvrti Shiodome, kde si ze 43. patra budovy Dentsu prohlížíme město z výšky. Výtah do 43. patra jede po vnějším plášti budovy a i z něj samotného je krásný výhled. Na fotce níže je vidět zahrada, kam se dnes následně vydáme a v dáli je také trochu vidět ostrov, kam si zajedeme zítra.

V zahradě Hama-Rikyu hned u vchodu nám zdarma zapůjčí elektronické průvodce, které nás sami navigují po zvolené trase a čtou anglický komentář. V zařízení podobném mobilu s velkým dotykovým displejem je asi GPS, protože kdykoliv se v zahradě přiblížíme k nějakému významnému bodu, průvodce začne sám mluvit o daném místě.

V zahradě jsou jezera se slanou vodou, protože jsou propojená kanály přímo s mořem. Kolem jezer jsou jakési posedy, ze kterých se dříve chytali kachny. V zahradě je také prostor, kde se trénovala jízda na koni. Hlavně se ale v zahradě relaxovalo, tak jako i nyní. Místní čajovna už poctila lecjakého prezidenta.



24.12.2010

Na štědrý den vyrážíme metrem na tokijský ostrov Odaiba, kde se nejprve projdeme po pobřeží, odkud fotíme obří most přes záliv,

supermoderní loď pro rychlý návrat do centra

a další zajímavé budovy

a lodě

Odpoledne zajdeme do muzea vědy a inovací, které je plné zajímavých expozicí z oblasti astronomie, poznávání podmořských hlubin – měli jsme možnost si vlézt do kabiny ponorky, která se potopila do 7km. Dále zde byli zajímaví robotci, mechanický funkční model vysvětlující jak funguje současný internet :-) a řada dalších. Zde by stálo za to strávit několik dní, aby si návštěvník mohl vše důkladně prostudovat....

Pak jsme zamířili do nákupního centra, které právě slaví rok od založení. Zvenku je to obyčejná nezajímavá hala, vevnitř je ale vše vytvořeno jako by se člověk přesunul do Benátek a nakupoval tam. V sousední budově je ohromné zábavní centrum plné videoher, které je v pátek večer pořádně narvané.

My tradiční štědrovečerní večeři nahrazujeme japonským kuřetem.

Následující den jedeme do Nikko.

Comments