Země‎ > ‎Indie‎ > ‎

Delhi

8.10.2010

Na letiště v New Delhi jsme přistáli s očekávaným zpožděním, jinak ale v pořádku, mechanici tak svoji práci nakonec úspěšně zvládli. Prošli jsme se po nově postaveném terminálu T2, na kterém nás překvapily koberce v nekonečně dlouhých chodbách. Na celní prohlídce jsme měli poprvé možnost se seznámit s přístupem místních úředníků. Na příletovém formuláři jsme neměli vyplněnu adresu pobytu v Indii, dopředu nic rezervovaného nemáme, tak je to trochu předčasná otázka. Úředník ale na adrese trval, tak jsme mu vyhověli vyplněním náhodně vybraného hotelu z města Agra, kde budeme alespoň 1 den. Naše zavazadla jsme našli v pořádku, snad jen trochu špinavé. Obal na naše batohy (=taška na kočárek) se tak osvědčil. První pravé indické zmatky zažíváme při opuštění příletové haly. Jako první chceme najít stánek Japan Airlines, kde bychom si chtěli zakoupit railpass na japonské vlaky. Stánek je zřejmě v odletové haly, kam nás už ale nechtějí bez platné letenky pustit. Také na terminál 1 nás už bus, který je jinak zdarma, bez letenky nepřepraví. Jízdenky tedy vzdáváme a pokoušíme se z letiště odjet. Metro bohužel dokončeno není, i když na něj už některé cedule ukazují. Nakonec volíme taxíka za předplacenou cenu, která jinak odpovídá 8hodinovému pronájmu auta s řidičem v Agře. Jízda byla dobrodružná, řidiči v Indii volí dost agresivní styl řízení. Předjíždějí, kdekoliv to jde. Počet jízdních pruhů je čistě orientační údaj a vedle sebe se tak vejde mnohem více vozů, hlavně je třeba dát o sobě vědět neustálým klaksonem. Pro našince se k tomu ze začátku přidává zmatek z jízdy vlevo...

Z taxíku vystupujeme přímo před nádražní halou, ale protože jsme ještě nezkušení, nechali jsme se odchytnout místními naháněči lístků – ujdeme tak navíc minimálně 1km, abychom dorazili do kanceláře nějaké cestovky a tam nic nezískali – potřebujeme koupit lístek okamžitě a ne až na druhý den. Na nádraží se pak lístek snažíme získat nejprve v jedné z front společně s ostatními Indy, prodavačka nás ale posílá do poklady s prodejem pro cizince v prvním patře. Tam si vystojíme frontu, pochopíme, že na rezervaci je třeba vyplnit formulář s našimi údaji, načež se dozvídáme, že je opět pozdě a na vlak, který odjíždí za 15 minut si máme koupit lístky u pokladny, kde jsme byli před tím. Tam si tedy opět vystojíme frontu, opět špatně, tentokrát už ale pouze o 3 okénka vedle, takže lístek je za 10 minut náš. Následuje úprk na nástupiště, nalezení správného vagónu a vlak se po necelé minutě poté rozjíždí....Naše místa jsou obsazená, ale po kratším vysvětlování nám je uvolnili:-). Ve vlaku je spousta prodavačů jídla, pití, šperků, cetek, žebrajících dětí, mrzáků … Kupujeme si první indický „čaj“ - tedy mléko se sáčkem čaje. Chutná to docela dobře, zvlášť proto, že jsme si v tom zmatku ani nestačili koupit nic k pití. Vlakem jedeme 3 hodiny, z okna vidíme spoustu špíny a odpadků, na což si pomalu zvykáme. Ani spolucestující ve vlaku si s odpadky hlavu nelámou, prostě je hodí z okna...

Další pokračování z 8.10

2.12.2010

Hlavním úspěchem dne je to, že se nám podařilo zakoupit Japan Rail Pass pro pozdější cestování vlakem po Japonsku. Zbytek dne se procházíme kolem hlavního náměstí Connaught Place.

3.12.2010

Zřejmě poslední nákupní den. Vyrážíme dále od hotelu a využíváme metro. Metro v Dillí je moderní (začalo se stavět před cca 10 lety), ale neskutečně přecpané. Lidé na nástupišti nenechají nikoho z vagónů vystoupit a hned po otevření dveří se cpou dovnitř. Naštěstí je zde vyhrazen první vagón každého vlaku pro ženy, takže se rozdělujeme a mačkanici si „užívá“ hlavně Michal.

V jednom z nákupních center jsou i pánská kadeřnictví. Cena v přepočtu 30 Kč je přijatelná, a tak se Michal nechává ostříhat. Podstatné je, že se nejedná pouze o stříhání vlasů, ale také o masáž hlavy, a to hned dvakrát. Poprvé před stříháním, pak i po něm. Na to navazuje masáž krku, páteře, obou paží až po konečky prstů a na závěr trhne kadeřník-masér Michalovi hlavou na každou stranu, až to hlasitě křupne. Tak nějak v akčních filmech hlavní hrdinové beze zbraně zneškodňují nepřátele. Michal to naštěstí přežil :-)

Večer si opět kupujeme kromě obvyklých banánů, mandarinek, také granátové jablko a další druhy ovoce, které ani neumíme pojmenovat.

4.12.2010

Protože se blíží konec našeho pobytu v Indii a protože se nám nahromadilo pár věcí pořízených v Indii a v Nepálu, rozhodli jsme se je dnes vzít na poštu a odeslat domů. Z průvodce víme, že poštovné by mělo být děsně levné, pokud se místo letecké dopravy zvolí doprava po zemi. Počítáme i s tím, že balík může cestovat po zemi tak dlouhou, že my se můžeme vrátit do ČR dříve než on:-). Co je ale zajímavější, jsou přísné nároky na vzhled všech balíků posílaných v Indii. Musí být v látkovém obalu, což ochotně zařídí krejčí, kterého obvykle před každou větší poštou najdete.

Před poštou blízko našeho hotelu ale žádný krejčí není, proto běžíme na náměstí Connaught Place. Zjišťujeme, že krejčí pracuje přímo před tamní poštou, kde ho opravdu nacházíme a máme tak možnost sledovat jeho práci. Zboží, které se může přepravou poškodit. se nejprve vloží do krabice a na tuto krabici pak krejčí ušije obal z levné látky přímo na míru. Na tento látkový potah se pak fixou napíše adresa. U zákaznice před námi zjišťujeme cenu služby. Ta udělala chybu, že si cenu nedohodla s krejčím dopředu, protože ten nyní chce 150Rupí, i když zákaznice tvrdí, že stejná služba ji před 3 týdny vyšla pouze na 100 Rupí...

Když má i náš balík ušitý obleček, odnášíme ho na poštu, kde se dozvídáme, že indická pošta do ČR zasílá balíky pouze letecky... Za poslání naší zásilky tak platíme v přepočtu cca 500 Kč.

Po příjemně levném obědě v místní restauraci, která svou největší slávu už má podle nábytku tak 20 let za sebou, se vydáváme do vládní čtvrti Rajpath. Jdeme pěšky a procházíme tak kolem zřejmě obytných čtvrtí, které jsou celé oplocené a vstupy stráží hlídači. Možná je to takhle bezpečné, ale bydlet za plotem bychom nechtěli. Konečně přicházíme k ministerským budovám a fotíme v dálce sídlo prezidentů.

Všude jsou rozlehlá prostranství a udržované parčíky.

Od Rajpathu je to něco přes kilometr k India Gate, k památníku obětem první světové války.

Všude okolo je spousta hlavně indických turistů. Někteří se s námi chtějí vyfotit, což je nebezpečné, protože to často inspiruje další :-). Začínáme trpět fobií z davu, proto vyrážíme na „Humayun's Tomb “. Na toto místo se dostáváme až v podvečer, což 

v kombinaci se smogem dost komplikuje focení.

Tuto hrobku, věnovanou Humayunovi, druhému vládci z rodu Mughalů, nechala postavit jeho druhá žena Haji Begum v polovině 16. století a tato stavba se stala jedním ze vzorů při stavbě Taj Mahalu v Agře. Na konci prohlídky je už pořádná tma, takže se vracíme na hotel. Cestou vybíráme peníze v bankomatu na poslední den a náhodou za námi slyšíme slovenštinu. S dvojicí Slováků, nyní žijících v Anglii, si jdeme sednout na večeři a předáváme jim své zkušenosti z Indie. Oni sami budou mít asi také skvělé zážitky z Indie, protože jsou pozvaní na pravou indickou svatbu, které se zúčastní celkem tisíc svatebních hostů. Na třídenní svatbě se prý nebude podávat žádný alkohol ani maso...

5.12.2010

Náš poslední den v Indii se rozhodneme strávit návštěvou Červené pevnosti. Opět volíme cestu metrem, vždyť je to jen 2 stanice. I když je neděle, v metru musíme čekat ve frontách před vstupem do metra na bezpečnostní prohlídku. Všichni cestující musí nejdříve projít bezpečnostním rámem, pak „prohmatáním“ strážcem (ženy i muži mají svou vlastní frontu) a nakonec, stejně jako na letišti, nechat rentgenem zkontrolovat zavazadla. Ačkoliv to vypadá složitě, zkontrolují takto každého max za cca 2 sekundy.

Před pevností si fotíme starodávný taxík, který je ale vidět v ulicích města stále poměrně často.

Do pevnosti proudí velké davy hlavně místních turistů, což nám kazí dojem z celého místa. Vybrali jsme si špatný den – je neděle (i když naštěstí kolem oběda). Pohled na hlavní bránu (Lahore gate), za kterou se po obou stranách průchodu dav prodírá mezi stánky se suvenýry

Na průchod další branou v domě Naubat Khana si už musíme vystát frontu. V tomto domě muzikanti pořádali koncerty svému panovníkovi. Nyní je v budově muzeum, kam se ale nakonec nevydáme, kvůli velkému počtu jiných zájemců a šílené tlačenici.

Pevnost byla postavena v polovině 17. století šáhem Jahanem, který si ji stavěl v době, kdy ještě vládl z Agry. Do nově postavené pevnosti se už ale nepřestěhoval, protože zůstal uvězněný do konce života v pevnosti Agře, což měl na svědomí jeho syn Aurangzeb.

V areálu pevnosti nám zapózoval tento pes, který vypadá, na rozdíl od ostatních psů po celé Indii, že se mu daří dobře.

Míjíme další budovy, kde panovník přijímal soukromé audience, kde mluvil k veřejnosti ze svého trůnu, budovy, kde bydlely jeho manželky společně s milenkami a pak i budovu, kde žily princezny.

Po druhé hodině je už v pevnosti docela plno.

To ale nic není proti odhadem stometrové frontě, která se teď vytvořila před vstupem do pevnosti.

I dav na tržišti v blízkosti pevnosti nás přesvědčí k tomu, abychom si na další krátkou cestu vzali raději cyklorykšu. Po krátké projížďce se dostáváme před obří mešitu Jama Masjid, do které se vejde až 25 tisíc věřících. Je to největší mešita v Indii, která byla postavena prakticky současně s pevností. Věže minaretů dosahují do 40 metrové výšky a je z nich krásný výhled na město.

Při vstupu do mešity je povinnost se vyzout a tento příkaz nás od návštěvy mešity odradí. Navíc je už akorát čas na návrat na hotel pro naše věci. Cestou utrácíme poslední indické Rupí, odprodáváme našeho průvodce po Indii a z hotelu vyrážíme domluveným taxíkem na letiště. Řidič taxíku mluví dobře anglicky a svěřuje se nám se svým těžkým osudem, kdy jeho otec před několika lety zemřel na rakovinu a veškeré peníze rodiny padly na jeho neúspěšnou léčbu. Řidič tak nyní musí ze svého platu uživit jak svoji rodinu (má pouze jednu ženu a dvě dcery), tak sestru a svoji matku. To vše z platu 8000 Rupí měsíčně, proto rád příjme jakýkoliv bakšiš. Protože jsme v indii, nevíme, jestli mu mám historku věřit. Rupí jsme už ale stejně utratili...

Na letišti vše probíhá bez komplikací až na jednu příšernou událost. Zjišťujeme, že jeden z našich maskotů – Lefík Generali, přišel někde o jednu tlapku. :-( Určitě to bylo při souboji, kdy bránil vetřelci před otevření batohu, který po celou dobu tak pěkně hlídá ;-)

V letadle japonských aerolinií, které se zatím úspěšně zotavují ze své dříve špatné finanční situace, dostáváme první pravé japonské jídlo a moc nám chutná. Noční let trvá jen 6,5 hodiny, z toho na spánek máme zhruba jen 3 hodiny.

Comments