Alubihod beach (Ostrov Guimaras) 11.-12. 2. 2011

11. 2. 2011

Resort na této pláži je pro nás zklamání. Resort slouží spíše pro Filipínce, což by nevadilo, ale s Boracayí se nedá vůbec srovnávat. Pláž je malá, na délku max 200 metrů a pouze necelých 50 metrů před resortem je v moři ohrazeno sítí před mořskou havětí. Ubytujeme se zde pouze na jednu noc, protože naše chatička je už další noc obsazená. Dorazili jsme v pátek a víkendy sem jezdí trávit davy místních. Resort je plný nejrůznějších zákazů a příkazů a to se nám vůbec nelíbí. Protože v bambusové chatičce nemáme žádnou ochranu před komáry, vytahujeme poprvé naši moskytiéru.

12. 2. 2011

Brzy ráno si skočíme do moře, pak na snídani, sbalíme si věci a vyrážíme dál. Po dohadování se s řidiči tříkolek nastupujeme do jedné z nich a odjíždíme k přístavu na další ostrov. Cesta je dobrodružná, kvůli objížďkám projíždíme po nezpevněných silničkách uprostřed překrásné krajiny. Bohužel za jízdy se nic fotit nedá, musíme si hlídat hlavy, abychom se do nich při projíždění výmolů nepraštili. Tříkolka byla vytvořená pro místní, tedy mnohem menší Filipínce, na šířku se tam vedle sebe taktak vejdeme, ale stříška je proklatě nízko…

Příjezd k „přístavu“ je zklamání. V prvé řadě nevěříme, že jsme skutečně tam, kde máme být, protože je zde pouze pár dřevěných chatek a zhruba 10 lidí, kteří zde nejspíš bydlí. Ti nás ale ubezpečují, že naše loď pojede, ale až ve 3 hodiny odpoledne. Předchozí loď v 10:00 nám ujela prakticky před nosem.

Využíváme čas na procházku po krásné, téměř liduprázdné, pláži.

Je tu jen několik místních rybářů a dětí. Dáváme se do řeči s místní slečnou, která nám potvrzuje, že loď nám opravdu pojede, dále se dozvídáme, že zde bydlí, studuje IT a najde si nás na Facebooku 😉

Naše loď připluje kolem půl druhé a snad celou hodinu ji nakládají pytli s rýží a s kdoví čím ještě. Nakonec na loď navezou ještě 2 motorky a my jsme přesvědčení, že se loď musí každou chvíli potopit. Aby to bylo ještě napínavější, obloha se nad mořem pořádně zatahuje a my tušíme, že plavba bude dobrodružná.

Jakmile všichni nastoupíme (na loď se vejde 40 lidí a asi 10 členů posádky), námořníci přes nás přehazují plachtu, takže ven skoro nevidíme. Moc nás neuklidňuje, že už po 5-ti minutách od vyplutí začíná dvojice námořníků vylívat z lodi vodu a 10 minut mají plné ruce práce. Blížíme se pod bouřkové mraky a kromě silného lijáky se začíná bouřit i moře. Vlny jsou pořádné, místy mají víc než metr a s lodí to dost hází. Minimálně 6 členů posádky v lijáku rychle pobíhá po bočních tyčích trčících z lodi a snaží se ji proti velkým vlnám stabilizovat. Přemýšlíme, proč nám nikdo na této dobrodružné plavbě nenabízel záchranné vesty, zatímco na předchozích krátkých plavbách za jasného počasí byly vesty naprosto povinné…

Místo 40-ti minut nakonec platba trvala hodinu a půl, ale dojeli jsme živí a zdraví.

Na břehu na nás už čekají nenasytní majitelé tříkolek, my ale míříme k Jeepnee a Michal si vyzkouší jet 5 km jen na zadním nárazníku 🙂

Pak přestoupíme na autobus a pokračujeme další 3 hodiny. Původně jsme chtěli dojet až na pláž, ale díky dlouhému čekání na loď jsme se rozhodli jet do města Sipalay, tam se ubytovat a až druhý den ráno vyrazit do rezortů na pláži. Když ale najednou náš autobus před městem zastaví, naskočí do něj chlápek a zeptá se nás, jestli nechceme hodit ještě dnes na pláž, neodoláme 🙂

Bohužel venku začíná poprchávat, naštěstí máme batohy v našich obalech. Chlápek nás veze na tříkolce a už v pořádném dešti zastaví uprostřed tmy někde, kam se seběhnou majitelé předražených motorových lodí. Dál prý musíme jet s nimi kousek po moři, jinak bychom museli přívozem přes řeku a za řekou ještě po pláži pěšky. Déšť se pořádně stupňuje, chlapíci tvrdí, že přívoz už takhle pozdě (21h) nejede a neví, kolik by si za odvoz nejraději řekli. Ale několik našich pořádně ostrých slov přesvědčí řidiče tříkolky, že nás bez ceknutí doveze k přívozu. Převozník je na druhé straně řeky, ale po delším volání vyráží naším směrem. Jakmile nastoupíme do vratké kocábky plné vody, spustí se takový liják, že jsme ihned promočení až do poslední nitky. Na druhé straně řeky vypadáme, jako bychom ji přeplavali. U převozníka v chatce čekáme na konec deště a na zahřátí dostáváme ochutnat místní výborný rum 🙂

Po půl hodině je po dešti a my potmě jdeme hledat ubytování. Je zde 8 resortů, ale v každém nám s lítostí hlásí, že jsou úplně obsazení. Při představě, že bychom měli podobnou cestu absolvovat ještě zpátky, nás mrazí. V posledním resortu nacházíme krásnou prostornou chatku přímo na pláži, s terasou chráněnou moskytiérou před hmyzem a výhledem na moře, nádhera…

Nejraději bychom po náročném dni šli hned spát, ale naše batohy ani obaly nejsou nepromokavé a proto rychle vybalujeme všechny svoje věci a kontrolujeme, co je všechno mokré. Důležité věci jako foťák, notebook a doklady naštěstí přežily.