Země‎ > ‎Ekvádor‎ > ‎

Latakunga

3.9.

Ve městě Latakunga se nejprve ubytujeme a pak se snažíme nalézt nějakou otevřenou turistickou kancelář, kde bychom si na zítřek zajistili výlet k laguně Quilotoa v kráteru sopky.

Protože je sobota, jsou všechny kanceláře zavřené, ale nakonec se nám po dlouhém hledání podaří jednu otevřenou najít. Zde nám ale požadovaná cena výletu nepřipadá adekvátní, takže se zítra k laguně vydáme raději sami na vlastní pěst.

Na autobusovém nádraží si ověříme odjezdy autobusu a pak si nakoupíme zásoby jídla na zítřejší výlet.

Po večeři si připijeme ekvádorským vínem na náš poslední den ve stavu novomanželském. ;-)

4.9.

Ráno vyrazíme na autobusové nádraží tak, abychom tam stihli autobus odjíždějící v 8:00. Na nádraží si nás odchytne naháněč a nasměruje nás do jiného autobusu, který by měl jet přímo až k laguně Quilotoa, i když vyráží až v 8:30. Rozhodneme se na něj počkat. Bohužel ani v 8:45 autobus neodjíždí a tak jdeme zjišťovat jiné možnosti. Nakonec po dalších deseti minutách přeci jen odjíždíme přímým autobusem, který tak odjíždí s 25-ti minutovým zpožděním. Další zpoždění nabíráme při průjezdu města šnečím tempem, kdy se téměř prázdný autobus postupně zaplňuje dalšími cestujícími, kteří se neobtěžují nastupováním na nádraží.

Cesta k laguně vede hodně do kopce, protože laguna leží ještě o tisíc metrů výš než město Latakunga. Po zhruba hodině a půl autobus přijíždí do vesnice Zumbahua, kde bychom museli vystoupit z autobusu, který jel v 8:00. Jaké je ale naše překvapení, když zde najednou vystoupí všichni cestující a posádka autobusu nám ukazuje vedle stojící pickup, kterým máme dojet zbylých 12 kilometrů na korbě...

Jak se opět ukázalo, posádka autobusu nám lhala jak o čase odjezdu, tak i o tom, že nás autobus odveze přímo až do cíle jen proto, abychom neodjeli s jejich konkurencí. Přitom měl autobus na předním skle uvedeno jméno laguny...

Jediný pozitivní fakt na celé věci je to, že naše jízdné zaplacené v autobuse si průvodčí přerozdělí s řidičem pickupu, takže my už nemusíme nic doplácet. Aspoň víme, že cena za poslední úsek cesty je pouhých 50 centů a ne $5, jak nás mystifikoval náš průvodce.

Po dalších 20-ti minutách jízdy na korbě pickupu jsme konečně na místě, na hraně obrovského kráteru zatopeného jezerem s průzračnou vodou.

Jezero je hluboké úctyhodných 250 metrů, což je ještě o polovinu více, než kolik musíme sestoupit z vrchu kráteru k hladině jezera. Je tu hodně větrno, ale naštěstí je překrásná obloha. Je mnohem hezčí, než na co jsme si za posledních několik dní museli zvyknout.

Vydáváme se na sestup k jezeru, který nám zabere půl hodiny. Dole se naobědváme z vlastních zásob a přitom pozorujeme kohosi na kajaku, jak balancuje na hladině jezera. Ale nepluje dlouho, protože ho nejspíš silný nečekaný nápor větru převrátí, takže milý kajakář musí doplavat i s převráceným kajakem zpět ke břehu.

V jednu chvíli spatříme z jednoho místa kráteru vycházet nepřehlédnutelný kouř. Že by se místní vulkán začal po dlouhé době probouzet?

To bychom odtud včas nezmizeli ani na těchto připravených koních.

Cesta zpět (opět pěšky) nám zabere něco přes hodinu. Právě ve chvíli, kdy se dostaneme na parkoviště, uvidíme odjíždějící autobus, který se nám už nepodaří zastavit. Musíme se tedy svézt opět na korbě pickupu. Bohužel řidiči těchto aut si najednou za stejnou cestu říkají klidně i 10x tolik. Přijíždějí sem totiž samí vychytrálci, kteří čekají jen na bělohy, které chtějí svézt jen za nehorázně předraženou cenu. Ve stejné situaci je s námi trojice cestovatelek, které nám všem nakonec domluví odvoz u ekvádorských turistů vlastnících svůj pickup, takže se nám podaří odjet zadarmo...

V Zumbahui si počkáme na autobus jedoucí do Latakungy a při nastupování do něj zavzpomínáme na nastupování do autobusů v Indii, protože místní se do autobusu cpou a předbíhají nás téměř stejně bravurně, jako to umí jen Indové.

Ve městě Latakunga si zajdeme na večeři a pak se vrátíme na hostel, kde musíme jít brzo spát. Zítra se chceme přesunout až do Kolumbie, takže bude potřeba brzy vstávat.

5.9.

Vstáváme v šest ráno, abychom už v sedm odjeli autobusem do Quita. Dnes se s velkými batohy nevláčíme až na nádraží, ale zkušeně si na autobus počkáme na blízké křižovatce. Autobus sice přijíždí téměř prázdný, ale po krátké chvíli je do posledního místa zaplněný a odjíždí.

Comments