Země‎ > ‎Chile‎ > ‎

Iquique

10.6.

Do Iquique přijíždíme až v jedenáct večer a vyrazíme do kilometr a půl vzdáleného rezervovaného hostelu. Na místě jsme zprvu překvapeni tím, že v domě, který podle fotek z rezervačního systému poznáváme, je hostel s jiným názvem a ještě ke všemu je na jiné adrese. Telefon a email ale naštěstí odpovídá, proto se po nějaké chvíli s nechápavým personálem shodneme na tom, že zde rezervaci máme. Dostáváme ubytování velmi originální – na střeše hostelu je postavená dřevěná bouda s jedním oknem, dveřmi a dvěma postelemi. Máme tu sice zamluvené 3 noci, ale jsme rozhodnuti se zítra odstěhovat...

11.6.

Ráno na hostelu oznamujeme náš úmysl se odstěhovat. Recepční nám nejprve nabídne jiný podivný pokoj s 12-ti postelemi, který odmítáme, načež nám majitel nabídne za stejnou cenu pokoj o řád lepší, s vlastní koupelnou, televizí a dokonce i ledničkou. :-) Takže se nakonec stěhujeme pouze v rámci hostelu.

Pak si zajdeme k pláži, která je vzdálená pouhých 100 metrů. Zde je ve vodě spousta surfařů v neoprenech, kteří dovádějí na vysokých vlnách. Je vidět, že toto město je rájem surfařů zcela oprávněně.

Na koupání ale voda není, jednak kvůli vlnám, jednak kvůli nízké teplotě.

Následně si procházíme turisticky atraktivní ulicí Baquedano, ve které stojí krásné domy

a občas tudy projíždí i turistická atrakce – místní historická tramvaj. Tu dokonce vidíme stát u náměstí Plaza Prat,

na kterém také stojí krásná budova divadla, která je bohužel vzhledem k přetrvávající rekonstrukci pod lešením. Z náměstí se kolem pár obchodních domů dostáváme až na tržiště a odtud se vracíme zpět na hostel.

12.6.

Konečně si užíváme teplé večery, takže jsme dlouho vzhůru. Kvůli tomu taky ráno později vstáváme. Nicméně ještě před polednem nastupujeme do autobusu a vyrážíme na hodinovou cestu do vnitrozemí, kde vystupujeme u opuštěného města Humberstone, kterému se také říká město duchů. Toto město vzniklo v těsném sousedství dolů a továren na výrobu ledku a fungovalo v letech 1872 – 1960.

Chile bylo svého času jedním z největších vývozců této suroviny používané na výrobu střelného prachu a hnojiv. Z vystavených tehdejších propagačních materiálů je vidět, že se ledek z Chle vozil mimo jiné i na Slovensko. ;-)

Právě kvůli této strategické surovině (a dalšímu nerostnému bohatství, které se zde těžilo) se o toto území bojovalo v pacifické válce (někdy se jí říká válka o ledek), kde Chile nakonec tuto část země vybojovalo a Bolívie tak přišla mimo jiné i o přístup k moři...

Vše v tomto městě Humberstone bylo řízeno a financováno vedením továrny. Všechny domy,

škola,

hotel, divadlo,

tržnice, obchody,

nemocnice a dokonce i bazén (postavený z plátů vraku lodě)

vlastnila továrna. Její zaměstnanci nedostávali plat, místo toho měli zdarma ubytování, zdravotní péči a školy pro své potomky. Zboží si kupovali v místních obchodech za kupóny, které dostávali místo peněz. I tak se zde ale měli mnohem lépe, než kdekoliv jinde v té době v Chile.

V šedesátých letech minulého století se díky technologickému pokroku stala zdejší výroba nerentabilní a továrna byla velmi rychle zavřena. Tím pádem se celé město, ve kterém za dob největšího rozvoje žilo až 3700 lidí, prakticky ze dne na den vylidnilo a zůstaly tu pouze prázdné budovy mnohdy s původním vybavením. Takto město chátralo dalších 30 let, dokud nebylo rozhodnuto a zachování tohoto místa jako památky, která se nakonec dostala na seznam Unesco.

Nyní jsou zde hlavně prázdné původní budovy, většina vybavení je pryč. I tak je návštěva tohoto města zajímavý zážitek, protože je možné si většinu domů volně projít. To stejné platí i o zdejší továrně, kde si můžeme prohlédnout čtyřmetrový motor na výrobu elektřiny,

obří soustruhy

a lokomotivy, které jsou prostě příliš velké na to, aby si je někdo odnesl. :-)

I když máme v ceně vstupenky ještě možnost navštívit podobnou sousední továrnu a město Santa Laura, nemáme na to dostatek času a tak se vracíme zpět na hlavní silnici, kde si stopujeme projíždějící autobus, se kterým sklesáme dolů o tisíc metrů na pobřeží do Iquique.

Večer si na hostelu s personálem domluvíme, že použijeme hotelovou pračku a vypereme, co se dá. Za normálních podmínek si hotel řekl o cca 70Kč za kilo prádla (prostě předražené), my jsme vyjednali celou velkou pračku na necelou stovku...

13.6.

Dnes se dopoledne zdržujeme sušením vypraného prádla, takže na hostelu nakonec zůstáváme až do oběda. Po něm naskakujeme do colectiva, což je normální osobní auto, jezdící určitou trasu po městě tam a zpátky, za což se mu platí sazba levnější než taxíku, i když o něco dražší než městským autobusům. Colectiva v Iquique jdou ještě dále, protože trasa colectiva není úplně pevně daná a je možné se s řidičem domluvit na odvozu, kam potřebujete. Takže kromě ceny už je oproti taxíku rozdíl pouze v tom, že s vámi pravděpodobně pojede ještě nějaký další cestující.

Tímto způsobem se rychle a levně přesuneme do bezcelního nákupního centra ZOFRI. Vystavené zboží nás ale moc neoslovuje, elektronika je zde dražší než u nás a tvoří více než polovinu nabízeného zboží. Ani mezi ostatním zbožím není nic pro nás, takže se zklamaně vracíme zpět k náměstí, kde jsme již předevčírem viděli pár obchodních domů s pěkným módním zbožím a v jednom z nich si nakonec vybereme jeden úlovek, takže si přeci jenom z Chile něco na památku odvezeme. :-)

14.6.

Dnes se vystěhováváme z hostelu a musíme se rozhodnout, kam se vydat dál. V okolí vzdáleném zhruba 100 km od Iquique jsou jednak geoglyfy, a pak také termální lázně.

Geoglyfy jsou barevné obrazce (většinou lidských postav a zvířat) vytvořené lidmi na zdejších vysokých kopcích. Na jednom z míst je těchto obrazců opravdu hodně (kolem 250) a na jiném místě je pro změnu geoglyf zobrazující lidskou postavu úplně největší na světě – 86 metrů velký Gigant z Atacamy „El Gigante de Atacama“.

Protože všechny tyto atrakce je možné navštívit jen s vlastní dopravou nebo s organizovaným zájezdem, za který si místní cestovky řekli víc, než jsme ochotni dát, rozhodli jsme se dnes odpoledne odjet do našeho posledního místa v Chile – do města Arica. Ještě před tím si ale zajdeme do místního archeologického muzea, kde si během hodiny prohlédneme výstavku věnovanou místním původním obyvatelům a jejich kultuře před příchodem Španělů.

Poté ještě zajdeme na náměstí

vybrat poslední čilská pesa a s překvapením zjišťujeme, že lešení, které ještě před pár dny zakrývalo divadlo, je už pryč. Divadlo si nafotíme

a aby těch překvapení nebylo málo, hned vedle nás nacházíme ztracený mobil. Ten raději zaneseme na nedalekou policejní stanici, aby se vrátil svému majiteli. Pokud je pověst o poctivosti čilských policistů pravdivá, určitě se tak stane.

Pak už se vracíme pro věci na hostel a s plnou polní se přesuneme k tržnici, kde si kupujeme lístek na autobus a za nedlouho poté odjíždíme do Aricy. Silnice při výjezdu z města prudce stoupá po úbočí hory vzhůru, takže když se zadaří, je možné si město hezky prohlédnout.

Během cesty trvající přes 5 hodin se nám objevují krásné výhledy na čilské hory, kterými se silnice dost nebezpečně proplétá. Náš řidič jede jako pominutý, v zatáčkách prakticky nezpomaluje, běžně jezdí v protisměru, předjíždí na plné čáře, prostě porušuje vše, co se dá. Jen maximální rychlost 100Km si musí hlídat, protože podle čilských předpisů jsou všechny autobusy vybaveny bzučákem, který při překročení maximální rychlosti začne nepříjemně pískat. Navíc se na displeji, na který vidí všichni cestující, zobrazuje mimo jiné i skutečná aktuální rychlost. Jak je vidět, je to sice zajímavé opatření, ale jako cestující se v tomto autobuse stejně vůbec necítíme bezpečně...

Comments