Země‎ > ‎Bolívie‎ > ‎

Třídenní výlet na Salar de Uyuni

5.6.

Konečně vyrážíme na výlet, kvůli kterému jsme do Uyuni přijeli. V deset ráno jsme nachystaní k odjezdu, náš jeep je připraven až o tři čtvrtě hodiny později. V jeepu nás jede celkem 7 včetně řidiče, průvodce a kuchaře v jedné osobě. Další posádku tvoří kromě nás jeden Izraelec a 3 Angličané. Neshody Angličanů s cestovní agenturou (Expediciones Latitudes), která jim nejprve slíbí, že je na zpáteční cestě vysadí ve městě Tupiza, ale následně se ukáže, že náš řidič tam nepojede ani náhodou, způsobí, že je náš řidič od začátku naštvaný. Veze Angličanům všechny věci, přičemž by je mohli nechat v Uyuni. Trochu to kazí náladu všem, ale my si toho nebudeme všímat. :-) Nicméně nevšimnout si nelze toho, že řidič svévolně vynechá první bod programu, což je právě vlakový hřbitov, kde jsme naštěstí byli včera...

Cestou z Uyuni máme možnost u železničního přejezdu vidět dnes nabouraný a opuštěný autobus, který zřejmě dostal smyk a převrátil se na bok. Co bylo příčinou nehody nevíme, v každém případě se potvrzuje, že je lepší po Bolívii cestovat raději vlakem, když je možnost si vybrat.

Naše skutečná první zastávka je městečko Colchani, kde se primitivním způsobem zpracovává vytěžená sůl. Máme možnost nahlédnout do výrobny, kde nejprve sůl vysuší a pak ji po přidání jódu odhadem ručně nasáčkují do půl kilových balení přímo ze země.

Kromě balírny soli zde žijí také z prodeje suvenýrů projíždějícím turistům. Na následující fotce jsou v pozadí vidět stoly se zbožím, v popředí náš jeep. Na střeše jsou kromě našich zavazadel v oranžové plachtě také kanystry s naftou a plynová bomba. Hodně výbušná kombinace. Srážka takto naložených jeepů má obvykle katastrofální následky...

Protože zde nejsou asfaltové silnice, tak i když jedeme prakticky po rovině, díky oblaku prachu od ostatních aut je viditelnost často prakticky nulová. Naštěstí náš řidič jede velmi opatrně a tak bychom snad měli přežít.

Zanedlouho po opuštění solného městečka se dostáváme na solnou pláň, kde se sůl těží. Pláň je tak veliká, že není vidět na druhou stranu. Vznikla vysušením dávného slaného jezera. Vrstva soli je zde zhruba 40 cm, ale protože je zde také hodně vody, před naložením soli na náklaďák se z ní postaví tyto malé pyramidy.

Soli je tu opravdu hodně, ale díky tomu, že i okolní země mají podobná solná naleziště a přeprava dál není ekonomická, veškerá zde vytěžená sůl se spotřebuje na domácím trhu.

Po necelé hodině jízdy po solné pláni přijíždíme k solnému hotelu či muzeu, tedy stavbě, která je postavená z cihel ze soli.

Sůl je na fotce někdy k nerozeznání od sněhu...

Po další necelé hodince jízdy se dostáváme k Rybímu ostrovu, kde máme rozchod na 15 minut, během kterých řidič kuchař připravuje oběd. My si tak mezitím můžeme prozkoumat okolí.

Kousek stranou objevíme na soli postavený stan a vedle něj zaparkovaná kola odvážných dobrodruhů, kteří místo jeepu cestují touto krajinou na kolech.

Po výborném obědě (steak z lamy) se vydáváme na průzkum ostrova plného kaktusů.

Od řidiče se dozvídáme, že kaktusy vyrostou za rok jen o jeden centimetr, a protože ty největší zde dosahují výšky deseti metrů, rostou tu už tisíc let...

Je třeba poznamenat, že na výlet jeepem jsme se dnes nevydali sami, ale právě naopak, u tohoto ostrova jsme napočítali dalších 25 jeepů...

Po prohlídce ostrova se vracíme do auta a vyrážíme směrem k našemu dnešnímu ubytování. Cestou se sůl postupně utápí ve větší a větší vrstvě vody, takže po nějaké době to vypadá, jako bychom spíše pluli

nebo letěli.

Před soumrakem se dostáváme do ubytování, což je slaný hotel podobný tomu z dnešního odpoledne. I zde dostáváme (u stolu ze soli a na slaných stoličkách) dobrou večeři a po 21. hodině nám vypnou elektřinu, takže si musíme svítit svíčkami. Během večera si s našimi spoluvýletníky vyměňujeme cestovatelské zkušenosti. Dostáváme zajímavé tipy na další pobyt v Peru a Bolívii a zároveň varování před profesionálními kapsáři v Ekvádoru, kteří nic netušícím Angličanům v autobuse rozřízli batohy, které měli na zádech a připravili je tak prakticky o všechno... Pak už jdeme na kutě do našich slaných postelí.

6.6.

Dnes ráno jsme si přivstali a pokoušeli se nafotit východ slunce. Výsledek bohužel není zas až tak exkluzivní, ale i tak toho fotografického cvičení nelitujeme. Pak si běžíme zabalit věci, nasnídat se

a vyrážíme na další cestu. Dnes musíme ujet zhruba 300km. Nedaleko od ubytování míjíme stádo lam.

Dle informací od našeho průvodce se lamy chovají pouze na maso, zatímco vikuně pro vlnu.

Jedeme převážně do mírného kopce, přičemž na obzoru se nám objevují jednotlivé hory sopečného původu. Většina z nich je již dlouhou dobu neaktivní.

O tom, že zde dříve probíhala bouřlivá sopečná aktivita, se přesvědčíme hned na další zastávce u sopky Ollague. I v jejím vzdáleném okolí jsou skály sopečného původu jen těžko přehlédnutelné...

Kousek dál se nám pro změnu objeví stádečko vikuní.

Jedna z dalších krásných sopek.

Konečně přijíždíme k jezeru Caňapa, kde nám řidič připravuje opět výborný oběd. My se mezitím projdeme v okolí a nafotíme si legračně vypadající traviny (Paja Brava) do tvaru podobného účesu pankáčů.

S plnými žaludky můžeme vyrazit k dalším třem jezerům. Jmenují se Chiarkota, Hedionda a Cachi.

Na některých z nich už máme možnost vidět plameňáky. I když zde tito ptáci žijí ve velkých hejnech po tisících, na zimu odlétají do teplejšího Chile. Na nás tu počkalo jen pár otužilců.

Další z jezer opět v o něco vyšší nadmořské výšce...

Kdyby tu ale nebyla jezera, byla by tu naprostá pustina.

O to více jsme překvapeni, když v dálce vidíme živáčka, ze kterého se vyklube cyklista, který si veze všechny zásoby s sebou. Ono se to možná nezdá, ale když vystoupíme z auta, je venku příšerný vichr, který musí chudáka cyklistu decimovat ještě více, než nerovný nezpevněný povrch „silnice“ a také už značná nadmořská výška. Ještě horší to musí být v noci, kdy zde teplota klesá pod bod mrazu...

O pár desítek minut později dojíždíme k tomuto kameni ve tvaru stromu.

I zde průběžně zastavují jednotlivé jeepy a jejich posádky si fotí tuto přírodní zajímavost. Ti lenivější nebo zimomřivější si vše fotí pouze z auta se staženým okýnkem, což ale není náš případ. ;-)

O další hodinu později platíme vstupné do národního parku, aby se nám hned vzápětí naskytl výhled na červené jezero „Colorada“.

I v tomto jezeře jsou plameňáci, kteří navíc s barvou jezera krásně ladí. ;-)

Dnes večer se náš řidič projevuje jako opravdový buran, protože se odmítne vrátit 10 minut cesty pro zapomenuté brýle jednoho z Angličanů k bráně do národního parku. Prý to není možné...

Od jezera to už není daleko do místa dnešního hotelu, který se ale s tím včerejším vůbec nemůže srovnávat. Protože je ve vyšší nadmořské výšce (4500 m.n.m.), bude tu přes noc pěkná zima. I teď večer je tu dost chladno. Jednoduchý objekt se zhruba osmi ložnicemi po 6 lidech má pouze jedny kamna uprostřed chodby, které vyhřívají okolí do vzdálenosti dvou metrů....

Večeři dostáváme opět výbornou, tentokrát dokonce se slibovaným vínem (1 lahev na 6 lidí). Ihned po večeři jdeme spát, protože zítra odjíždíme ještě před svítáním v 5 hodin. V noci nás občas probudí chudáci trpící výškovou nemocí a uhánějící směrem k záchodům. Jsme moc rádi, že jsme těmto trápením tentokrát unikli.

7.6.

Dnes ráno, ještě za úplné tmy, si zabalíme věci a odjíždíme směrem k nejvyššímu místu, kam se na tomto výletě dostaneme – těsně pod hranici 5000 m.n.m. Už je to opravdu vysoko, naštěstí nikomu z našeho jeepu ani tady nadmořská výška nedělá viditelné problémy.

Náš řidič zastavuje u jednoho z gejzírů – místa, kde ze země velkou rychlostí tryská vodní pára. Tento gejzír je však vyvrtán uměle, prý se zde měla postavit tepelná elektrárna, ale zřejmě ji nakonec postavili jinde...

Kousek odtud je vulkanická činnost vidět ve své přírodní podobě. Jako bychom se vrátili na Zéland. Všude kolem se ze země kouří, někde bublají bahnitá jezírka, ale to vůbec nebrání tomu, abychom se zde ještě za šera procházeli cupitající za řidičem a doufající, že nikam špatně nešlápneme. Prostě žádné chodníčky jako na Zélandu a nikomu to tu nevadí...

Zanedlouho nám začíná východ slunce, náš řidič ale zastavuje až později, takže ty nejlepší okamžiky jsme bohužel propásli.

Před osmou hodinou přijíždíme na místo, kde máme konečně možnost se na chvíli pořádně vyhřát v jezírku s horkou vodou z termálního pramene. Koupání je však vykoupené utrpením při vstupu do jezírka a hlavně po jeho opuštění. Nikde tu nejsou převlékárny, takže převlečení do plavek musí proběhnout venku, při teplotě pod bodem mrazu a šíleném vichru...

To nás dva od koupání odradí, takže si raději hned zajdeme na dnešní snídani, kterou nám řidič připravil v jídelně hned vedle bazénu. Ostatní kluci z našeho jeepu do bazénku vlezli. Jejich mokré kraťasové plavky jim pak místo aby uschly, zmrzly, takže se s nimi skoro nevešli do auta... :-)

Opět se vydáváme na cestu jeepem a míříme k posledním atrakcím. Jako první projíždíme krajinou, kterou jako by nakreslil na svých obrazech Salvador Dalí.

Následují údajně nejvýše položená jezera, jedno je bílé a druhé zelené, a za nimi se tyčí sopka Licancabur (5990 m.n.m).

Odtud už je to jen kousek na hraniční přechod do Chile, kde se loučíme se všemi z jeepu a přestupujeme na zaplacený autobus. Je docela symbolické, že po kilometru od překročení hranice autobus opět najíždí na asfaltovou silnici a tak si opět můžeme rychle zvyknout na komfort, který nám byl v Bolívii odepřen.

Pokračování v San Pedru de Atacama (Chile).

Comments