Země‎ > ‎Bolívie‎ > ‎

Sorata

8.7.

Ubytujeme se, zajdeme si na oběd do restaurace vyhledávané místními, kde i nám chutná a zvažujeme, co dále podniknout. Místní naháněč asociace průvodců nám nabídne opět nesmyslně drahý třídenní výlet k ledovcovým jezírkům pod nejvyšší místní šestitisícovkou.
Rozhodneme se tento výlet vynechat a raději si sami vyrazíme na krátký výlet nad město

a fotíme o sto šest hluboká údolí i okolní hory.


Zde je hora Illampu (6362 m.n.m.).

Večer si zajdeme na výbornou večeři zvanou „Cena“, což je večerní obdoba „Almuerza“, skládající se z polévky a hlavního jídla, a kterou seženeme za krásných 8 BOBů, asi 20 Kč.

9.7.

Ráno si vychvalujeme, jak je tu v horách teplo. V noci muselo být alespoň 8°C, což je oproti studenému Potosí opravdu znát.
Po jednoduché snídani se vydáváme na výlet směrem k jeskyni San Pedro. Cesta tam i zpět vede bohužel po prašné silnici, po které zběsile projíždí místní taxikáři. Tuto nepříjemnou stránku dnešního výletu ale hravě vynahradí úžasné výhledy do údolí, kterým hluboko pod námi teče řeka.

Městečko Sorata se nám po zhruba hodině chůze začne ztrácet z dohledu.

Zasněžené hory jsou naštěstí dostatečně daleko, takže my se můžeme vyhřívat na sluníčku, které tu v horách pořádně připaluje.
Okolní hory tu hrají všemi barvami, podobně jako na severu Argentiny.
Naše cesta začne po nějaké době nebezpečně klesat a my doufáme, že se po ní nedostaneme až úplně dolů do údolí, protože šlapat zpátky nahoru by se nám moc nechtělo. Naštěstí po třech hodinách chůze přerušované focením a uhýbání autům se dostaneme k jeskyni. Jako zahraniční turisté jsme zde opět diskriminováni trojnásobným vstupným, ale i tak platíme a jdeme do jeskyně, kde je překvapivě velké jezero. Kdybychom si připlatili, mohli bychom se v něm projet na šlapadle...

Jeskyně je vlastně jen jeden hodně velký prostor s jezerem, žádná krápníková výzdoba tu není. Na konci jeskyně se chodba zužuje natolik, že bychom se dál museli plazit a na to nejsme vybavení. Proto se vracíme zpět ke vchodu a snažíme se vyhnout nežádoucímu zásahu od kolem poletujících netopýrů. Dřív bylo možné se v jeskyni i vykoupat, ale i kdybychom tu možnost dnes měli, nejspíš bychom ji nevyužili...

Cestou zpět do města odmítneme využít občerstvení určené turistům a s patřičnou přirážkou. Už jsme si zvykli na místní obvyklé ceny a platit trojnásobek se nám nechce. I když cesta vede více do kopce, podaří se nám ji ujít za zhruba stejnou dobu.

10.7.

Dnes nás čeká přejezd k jezeru Titicaca do letoviska Copacabana. Cesta by měla trvat asi 4 hodiny, ale zhruba uprostřed je nutné přestoupit a na přestupu můžeme čekat kdovíjak dlouho, než nás vezme nějaký autobus, který bude mít místo. Pokud bychom chtěli jet na jistotu, museli bychom se vrátit až do La Pazu, což by ale celou cestu protáhlo na dvojnásobek.

Trochu podivné je jízdné za první úsek, které je za poloviční vzdálenost stejné, jako kdybychom jeli až do La Pazu. Navíc je vyšší, než za kolik jsme se dostali z La Pazu sem. Na druhou stranu první hodina cesty je pouze do kopce, jezero Titicaca je totiž ve výšce 3850 m.n.m.

Konečně se dostáváme na místo přestupu a tak můžeme vystoupit z přeplněného minivanu, kam si postarší řidič zdarma propašoval i svoji mladou manželku se dvěma malými dětmi. Je docela tragické (i když celkem typické), že mladá manželka, které mohlo být jen o něco více než 20 let, už má zuby takové, jaké u nás nemají ani senioři. Ale evidentně se řidiči daří, protože chybějící zuby sem tam doplňují zuby ze zlata. Výsledek je ale bohužel hodně hrůzostrašný...

Na přestupu nás velmi příjemně překvapí skutečnost, že už druhý projíždějící autobus nám zastavuje, takže jsme tu nečekali ani půl minuty. :-)

Cesta do Copacabany je ojedinělá hlavně kvůli úseku, ve kterém je nutné překonat zhruba 800 metrů širokou úžinu jezera Titicaca. Pro nás to znamená vystoupit z autobusu, nastoupit s ostatními cestujícími do přívozu a nechat se převézt na druhou stranu. Mezitím můžeme sledovat, jak se náš autobus bez cestujících sám plaví na jiném přívozu o něco pomaleji za námi.

Na druhé straně už jen počkáme na autobus a poslední hodinu cesty pozorujeme rozlehlé jezero Titicaca, u kterého v některých místech není vidět na druhý břeh.

Kolem druhé hodiny přijíždíme do města Copacabana.

Comments