Země‎ > ‎Bolívie‎ > ‎

Potosí

5.7.

Nádražní autobusová hala je nepřehlédnutelná stavba, dle našeho názoru pro toto město přehnaně veliká. Je minimálně třikrát větší než nádraží v Sucre, vypadá jak obří cirkus a většinou ji vyplňuje prázdný prostor, ve kterém se odráží neustálé vyvolávání destinací na prodej. Nicméně my se zde dlouho nezdržíme a raději vyjdeme ven mávnout si na taxíka. Taxíků je tu spousta, nicméně ten první si řekl dvojnásobek, než jsme zaplatili tomu dalšímu... Necháme se odvézt k jednomu z vytipovaných hostelů, kde se ale neubytujeme – pokoje vypadají studené i ve dne. Naštěstí kousek dál je jiný hostel, který za přijatelnou cenu nabízí i hodně luxusní a užitečnou věc – fungující centrální topení (sice bude zapnuté jen v noci, ale i tak jásáme). Proto se zde ubytujeme a ještě na zbytek dne si jdeme prohlédnout okolí náměstí.

Na jedné straně hlavního náměstí stojí tato katedrála, před níž projíždí snad všechna auta jedoucí přes centrum – něco jako budova Muzea v Praze.

Kousek dál za našim hostelem je muzeum San Francisco, z jehož věže by měl být krásný rozhled na město a okolí. Protože dnes už zbývá pouze necelá hodina do zavírací doby, rozhodneme se návštěvu tohoto muzea odložit.

Raději se jdeme schovat do tepla na hostel, protože teplota venku klesá až k nule.

Největší atrakce v Potosí je určitě návštěva místních unikátních dolů. I když jsme nejdřív váhali, zda-li se tam vypravit, nakonec jsme si na zítřek tuto atrakci rezervovali.

6.7.

Historie města Potosí se začala psát v šestnáctém století, kdy španělští dobyvatelé zjistili, že v hoře „Cerro Ricco“ nad městem je obrovské naleziště stříbra v jeho čisté podobě. Začalo intenzivní dobývání tohoto kovu trvající dvě staletí, přičemž na tuto náročnou práci Španělé využívali místní Indiány a otroky z Afriky. Město sice zbohatlo a stalo se v té době jedním z nejbohatších měst světa, nicméně to vše za cenu obrovského utrpení vykořisťovaných horníků, kteří údajně pracovali 20 hodin denně a z dolu nemohli vyjít dříve než po 6-ti měsících práce. Tak intenzivní nasazení se dalo dost těžko vydržet, a proto mnoho horníků zaplatilo tuto práci životem. Této hoře se mezi místními lidmi říká „hora, která požírá muže zaživa“, protože za dobu těžby zde údajně zahynulo přes 8 miliónů lidí...

Dnešní situace je sice jiná, ale stále dost smutná. Hlavní ložiska minerálů jsou vytěžené a oficiální těžba pod dohledem státu před několika roky skončila. Přesto se tu stále těží, ale nijak centralizovaně nebo řízeně, právě naopak. V hoře stále pracuje zhruba 1500 horníků, kteří operují v malých skupinkách a za pomoci primitivních nástrojů pokračují v těžbě s minimálním výnosem. Navíc v podmínkách životu velmi nebezpečných. Většina horníků se za dobu své 10-20-leté kariéry nadýchá takového množství prachu a jedovatých plynů, že jim plíce přestanou fungovat a dle jejich vlastních slov je obrazně řečeno hora sežere... Co je ale ještě smutnější je skutečnost, že v hoře pracují také děti a to často už od svých 10-ti let.

My jsme se přihlásili na exkurzi do dolů, která by měla být naprosto bezpečná a průvodce by měl umět anglicky. Tuto exkurzi organizuje přímo náš hostel, takže před devátou ráno nafasujeme na nádvoří hornické mundúry, holinky, helmu se světlem a pytel na věci (foťák apod.).

Jakmile jsme oblečení, vyrážíme s malou skupinkou dalších turistů autobusem směrem k hoře. Cestou zastavujeme u jednoho z obchodů, kde nakupujeme pro horníky dárky, za které nás v dole budou tolerovat. Mezi dárky patří pytlíky s lístky koky, což je základní potravina horníků, kteří žvýkáním koky zahání pocit hladu. V dole se nejí, po snídani musí horník vydržet bez jídla mnohdy i 24 hodin...

Jako další dárek kupujeme litrové lahve s pomerančovým džusem a pak hlavně údajně 96% alkohol, který je v dolech povolen, nebo spíše vyžadován. Samozřejmě, že ho musíme hned ochutnat, aby se nám v dole nic nestalo a chutná to opravdu příšerně a voní jako okena...

Poslední nejzajímavější dárek je dynamit s rozbuškou a zápalnou šňůrou, který zde na trhu legálně pořídíte za cenu 20 BOBů...

Takto vybaveni nasedáme zpět do autobusu a vyrážíme ke vstupu do dolu. Ještě před cílem autobus zastavuje na krátkou fotografickou zastávku, kde si můžeme vyfotit město pod námi.

Poté už konečně přijíždíme k hoře a pěšky zamíříme k jednomu z vchodů do hory. Zde se naše skupinka rozdělí na španělsky a anglicky mluvící poloviny a každé se ujímá jeden průvodce.

Mezitím si všímáme, jak ze vchodu do štoly vyjíždí vozík s vytěženým materiálem, který sem ručně dostrkává trojice horníků. Jak se později dozvídáme, takový vozík váží naložený 1200kg, prázdný má „pouhých“ 200kg. Kdyby alespoň ty koleje, po kterých vozík horníci tlačí, byly kvalitnější. Hodně často totiž vozík vykolejí a horníci ho musí namáhavě znovu dostávat na koleje...

Nyní nastává chvíle rozčarování, protože se dozvídáme, že jsme si měli s sebou vzít také něco jako dýchací masku, třeba v podobě trička, přes který budeme v dole dýchat. S tím jsme nepočítali, naopak jsme podle informací na hostelu pochopili, že dýchací masku nafasujeme zde. Nakonec dostáváme (nevonící) trika našich průvodců, které si omotáme kolem hlavy a přes které budeme následující tři-čtyři hodiny dýchat. Po pár minutách zápach triček přestáváme vnímat...

Vstupujeme do štoly. Chodba, po které postupujeme dovnitř je sice prakticky vodorovná, ale každou chvíli se strop snižuje, takže si musíme hlídat hlavu. Je zde tma, proto si musíme svítit našimi světly. Postupujeme odhadem 200-300 metrů dovnitř a pak po žebříku o patro výše do prostoru, kde se zrovna razí díry do skály, kam se vzápětí umístí dynamit. Při ražbě ručním pneumatickým kladivem se do prostoru štoly dostává neuvěřitelné množství prachu. Naštěstí alespoň zde horníci používají jakési dýchací masky. Stojíme jen pár centimetrů za horníky, ale v tom bílem prachu je před sebou pouze tušíme. Michal horníkům pomáhá chvilku vrtat, Laďka radši mizí o pár metrů dále, kde se dá aspoň trochu dýchat. S dýcháním je tu dost potíž, jednak jsme ve vyšší nadmořské výšce, kde je vzduch řidší, jednak jsme v hoře, kde je neuvěřitelně prašno a dýchání přes několik vrstev trika tomu také nepomáhá. Poté, co je celkem 28 děr vyvrtáno, horníci do nich umisťují výbušniny a když je začnou odjišťovat, přemístíme se raději o dalších 100 metrů hlouběji do hory. Po asi 10-ti minutách začíná odpal, při kterém na vlastní uši a na celém těle cítíme sílu explozí. Horník, který odpal provádí, má během pěti minut zapálit postupně všechny nálože, aby za poslední minutu inkriminované místo urychleně opustil alespoň do vzdálenosti 80-ti metrů. Takové jsou místní bezpečnostní předpisy...

Pak je důležité jednotlivé exploze počítat. Dost často se stává, že nějaká nálož nevybuchne, nebo vybuchne později a líný nebo špatně počítající horník by tak mohl zaplatit nepozornost svým životem. My jsme napočítali místo 28 pouze 26 výbuchů, ale kdo ví, jestli některé nevybuchly současně. Právě proto a kvůli šílené prašnosti po explozích se horníci vrací na dané místo raději až další den.

My se pak v šachtě ještě několikrát přesuneme, prolezeme různými štolami, kde potkáváme horníky, kterým postupně předáváme naše dary. Laďce se bohužel v dole nedýchá moc dobře, a tak je ráda, když se na chvíli někde zastavíme, aby nabrala co možná nejvíce kyslíku. Horníci jsou na nedostatek vzduchu zvyklí, žádné kyslíkové bomby zde nemají, v případě nouze je možné využít rozvodu stlačeného vzduchu, který se zde hlavně používá pro hydraulická vrtací kladiva. Není to jen nedostatek kyslíku, dalším reálným číhajícím nebezpečím zůstávají nebezpečné plyny, díky kterým se tu dost horníků udusí a o vykrystalizovaném jedovatém arsenu přítomném po stěnách ani nemluvě.

Jako poslední atrakci máme možnost vidět v dole vykutanou svatyni se sochou Tia, což je socha červené postavy s rohy, která má připomínat podobu ďábla. Horníci tuto sochu prosí o ochranu, věnují jí obětiny a věří, že se jim díky tomu v dole nic nestane a že naopak naleznou nějakou bohatou žílu s cennými minerály.

Tuto sochu si vymysleli už před 400 lety Španělé, díky čemuž se jim podařilo zastrašit prosťoučké Indiány, kteří věřili, že když nebudou pracovat na 100%, Tio je potrestá trestem nejtěžším. Španělé mu říkali Dio, tedy bůh, ale protože v kečuánštině neexistuje písmenko D, začali mu místní lidé říkat Tio.

My už ale štolu opouštíme a bohužel si cestou všímáme i mladých kluků, kteří zde také pracují a určitě jim není víc než 15 let...

Venku na čerstvém vzduchu se můžeme konečně zhluboka nadechnout. Vůbec nechápeme, jak se dá tak dlouho v dole za těchto podmínek vydržet. Jsme totálně špinaví a zaprášení a nelitujeme našeho rozhodnutí v dole nevytahovat náš foťák. Možná, že by pár fotek bylo zajímavých, nicméně foťák by to určitě neustál...

Na hostelu vracíme zapůjčené hornické oblečení a jdeme se hned vysprchovat. I když jsme v dole vlastně nic nedělali a pouze se tam „procházeli“, cítíme se hodně unavení, takže toho dnes už moc nestihneme.

Po večeři si pouze na hostelu pustíme dokumentární film „The Devil’s Miner“ z roku 2005 , který věrně popisuje smutnou realitu práce v dolech v hoře „Cerro Ricco“ na skutečném příběhu 14-ti letého chlapce, jehož životním údělem je přivydělávat si na živobytí prací v dole. Film vyhrál několik cen a my na něm především oceňujeme, jak věrně zachytil zdejší poměry. Při jeho sledování máme dokonce pocit, že jednoho z horníků z filmu jsme dnes v šachtě potkali a obdarovali ho nezbytnými lístky koky...

Pokud chcete vidět, co jsme dnes zažili, místo našich fotek si tentokrát pusťte uvedený film.

Jako dodatek uvádíme informaci od našeho průvodce, podle které UNESCO rozhodlo o zastavení veškeré těžby do 5-ti let. Čím se pak budou stávající horníci živit, ale není jasné...

7.7.

Protože se už cítíme přesyceni návštěvami muzeí, dopoledne se jen procházíme nejzajímavějšími uličkami centra města.

Jako strašák na nás stále z dálky pokukuje hrůzná hora.

V této budově z roku 1773 probíhala ražba stříbrných mincí, dnes je zde muzeum.

V některých uličkách jsou domy krásně opravené, takže není těžké udělat si představu, jak to před těmi 200 lety v nejbohatším městě světa asi vypadalo.

Protože už máme té zimy dost, rozhodneme se, že se zajedeme „ohřát se do hor“ v okolí městečka Sorata, které je v nadmořské výšce pouhých 2700 m.n.m. Cesta tam vede přes hlavní město, proto si po obědě zajedeme koupit lístky na autobusové nádraží na večerní autobus do La Pazu. Zde v nádražní hale s podivnou akustikou povykují prodavači lístků ve snaze cestující přesvědčit, že právě oni nabídnou ten nejlepší autobus. My si koupíme lístek u stejné společnosti, jejíž autobus nás už dříve dovezl v pořádku do Sucre. Stejně zde mají všechny společnosti sjednocené jízdné, takže se ani nijak ušetřit nedá. Poté se přesuneme na jiné místo ve městě, odkud vyjíždí mikrobusy do 20 kilometrů vzdáleného městečka Tarapaya.

Odtud se vydáváme na zhruba půlhodinovou procházku do mírného kopce až k jezírku s přírodně vytápěnou, příjemně teplou vodou.

Protože jsme zde donuceni zaplatit vstupné, i kdybychom se nešli koupat, nemáme na vybranou a nakonec do vody vlezeme. Nejsme ale jediní Češi, kteří toto místo v poslední době navštívili. Dle návštěvní knihy se to tu Čechy jen hemží a paní domácí si určitě musí myslet, že jsme nejotužilejší národ, který když už jednou toto místo navštíví, vždy se vykoupe. ;-)

Cestou zpět do Potosí nás čeká obtížný úkol stopnout si mikrobus, který ještě není plně obsazen. Spolu se čtyřmi místními lidmi máváme na všechny projíždějící autobusy, ale neúspěšně. Naštěstí po zhruba 40-ti minutách se to podaří, takže ještě za šera přijíždíme do Potosí.

Večer si jen zajdeme na večeři, pak pro naše velké batohy a přesuneme se na autobusové nádraží, odkud v 21:00 odjíždíme do La Pazu opět vymrzlým autobusem. Ještě než autobus opustí nádraží, proběhne kontrola dokladů u všech cestujících v autobuse. Jeden z kontrolorů si prohlídne naše pasy, ale asi z nich moc moudrý není, protože na dotaz jiného kontrolora, odkud jsme, odpoví, že z Anglie...

Pokračování (naposledy) v La Pazu.

Comments