Země‎ > ‎Bolívie‎ > ‎

La Paz

15.6.

Cesta autobusem se strašně vleče. Značné a zbytečné zdržení nabíráme na hraničním přechodu, kde celá procedura zabere alespoň jednu hodinu. Další zdržení znamená tankování nafty a čekání na kdovíco. Už i místní začínají být nervózní a neustále na řidiče pokřikují: „vamos, vamos“. Ve finále se do La Pazu dostáváme až za soumraku. Autobus po městě nepočítaně krát zastavuje a vždy z něj pár lidí vystoupí.

La Paz je jedno z nejvýše položených hlavních měst – ve výšce 3800 m.n.m., i když v tomto případě jedna hodnota určitě nestačí. Celé město je rozprostřeno ve vysokých horách a tak údaj o nadmořské výšce konkrétního místa může být značně jiný.

La Paz je velkoměsto s milionem a půl obyvatel. Náš příjezd z periferie do centra po placené dálnici nám poskytuje krásný výhled na město, které se noří do noci osvětlené tisíci světýlky. Za městem se tyčí šestitisícová zasněžená sopka, nad kterou se právě vyloupl obrovský úplněk. Bohužel ze sebevražedně se řítícího autobusu se to nedá nafotit. Jen pár minut poté už přijíždíme na autobusové nádraží, kde konečně můžeme vystoupit. Po menším zaváhání zamíříme správným směrem k našemu rezervovanému hotelu. Ten by měl být uprostřed turistické čtvrti, kde je ubytovaná naprostá většina turistů. Dostáváme se na ulici, kde by měl být náš hotel, ale nic tu není :-(.

Naštěstí stačí podívat se i do jedné z bočních ulic, kde náš hotel konečně objevíme. Mezitím nás stačí dva další kolemjdoucí nezávisle na sobě varovat, ať jsme tady opatrní a hlídáme si své věci, protože se tu dost krade. My už ale zaběhneme do hotelu, kde máme krásný pokoj a kde je překvapivě teplo a už nikam nepůjdeme.

16.6.

Náš hotel se nám opravdu líbí, ale zůstat v něm víc nocí nechceme, protože není zrovna levný. Po snídani si proto oběháme další možnosti v okolí a nakonec si z nich jeden hotel vybíráme a stěhujeme se.

Na oběd si zajdeme do restaurace Steak house, který nám doporučovali Angličané, se kterými jsme jeli v jeepu z Uyuni. Oběd nám zde chutná, ale cena za něj je stejná, jakou bychom zaplatili v ČR. Takže na místní poměry je to děsný luxus.

Po obědě si zajdeme do turistické kanceláře, kde nás vybaví mapou a vyčerpávajícími informacemi, kde co ve městě navštívit. I když jsme se na obědě dost zdrželi, ještě stále má smysl vyrazit na dvě nejlepší vyhlídky na město. Na první vyhlídku vede cesta skrz park, ze kterého vidíme na několik fotbalových hřišť, kde se hraje jak o život.

První vyhlídka je ale z nějakého nám neznámého důvodu uzavřená, takže zamíříme na tu druhou. Cestou procházíme přes náměstí, kde si fotíme typické Bolivijce.

Trochu z nich vyčnívá zebra, což je ale policistka řídící dopravu. :-)

Po delším usilovném stoupání se konečně vyšplháme na vrcholek s překrásnou vyhlídkou na město.

Zde se poprvé v La Pazu odvážíme vytáhnout náš velký foťák.

Protože se blíží večer, vracíme se zpět směrem k našemu přechodnému bydlišti. Procházíme přes hlavní náměstí Plaza Murillo, na kterém stojí velká katedrála, prezidentský palác a legislativní palác.

Kromě toho je zde taky spousta holubů, které tu Bolivijci nadšeně přikrmují.

17.6.

Dnes ráno nás v televizi zaujme přímý přenos z ulic La Pazu, kde vidíme tanečníky a tanečnice, kteří se za doprovodu hudby jednoduchými tanečními kroky divoce natřásají ve svých kosmických oblečcích. Recepční z hotelu nás upozorňuje, že zítra se koná ve městě velký svátek, a že bude město plné podobných tanečníků a tanečnic. Jsme na to zvědaví a už teď se těšíme. :-)

Dnes se vydáváme na procházku po městě dle doporučované trasy v našem průvodci. Ulice hned za naším hotelem jsou plné pouličních stánků se vším možným.

Cestou nás na náměstí Alfonzo de Mendoza zaujmou fotografové s fotoaparáty jak z minulého století. Jsme zvědaví, jestli je uvidíme při práci. Nakonec uvidíme, ale jsme zklamaní, protože fotograf, místo aby použil svůj archaický fotografický přístroj, vytáhne z kapsy digitální kompakt a svou zákaznici vyfotí s ním :-(.

Přecházíme rušnou hlavní ulici táhnoucí se celým La Pazem, která poměrně často střídá jména, ale aby se to nepletlo, říká se jí většinou El Prado.

Protože snídaně v hotelu je opět minimalistická, brzy si zajdeme na menší svačinku, kterou je docela dobrý sendvič s řízkem za necelých 7 Kč. Poté se rozhodneme navštívit čtveřici muzeí, které mají společné vstupné.

Tato muzea se nachází v malé uličce Calle Jaen a protože je zde ještě další muzeum hudby, je to určitě ulička s největším počtem muzeí vzhledem k její délce.

Pohled na tu stejnou uličku ze shora.

V prvním z muzeí nás zaujmou místní karnevalové kroje. Tyto oblečky jsou hodně různorodé, každý vypadá úplně jinak, často jsou však evidentně inspirované čínskými prvky, a téměř všechny vypadají, jako kdyby si je nechali vyrobit filmaři pro nějaký laciný sci-fi film. Vůbec si neumíme představit, že se do toho někdo skutečně obleče. V dalším patře muzea si pak prohlédneme typické vysoké dámské klobouky, které dámy nosí jen tak položené na hlavě, div jim nespadnou. Nicméně v tomto případě se móda nemění, protože ty stejné klobouky, které se nosily před sto lety, jsou v módě pořád.

V poslední části tohoto muzea se můžeme seznámit s nejvýznamnějšími okamžiky bolívijských dějin znázorněných pomocí loutek v dokonalých kulisách. I když španělskému doprovodnému textu mnohdy nerozumíme, i tak to pro nás má svoji cenu. Hned vedle je literární muzeum, ve kterém se moc nezdržíme a raději ještě před siestou navštívíme třetí muzeum věnované zpracování kovů, a to hlavně zlata a stříbra. V tomto muzeu je část expozice ze zlata umístěna za trezorovými dveřmi a pochopitelně se zde nedá nic fotit.

V půl jedné nás z muzea vypudí a my si tak začneme hledat dnešní oběd. Na ten si zkusíme zajít do typické místní jídelny, kde podávají almuerzo. To znamená něco jako denní menu – tedy polévka s pečivem, hlavní jídlo a nějaký malý zákusek. To vše za pouhých 9 boliviánů, tedy necelých 23Kč. Konečně je vidět, že jsme v levné zemi...

Protože muzea nám znovu otevírají až v 15 hodin, zamíříme do další části města, která je méně turistická a měla by být více obchodní.

Cestou znovu procházíme skrz hlavní náměstí Plaza Murillo, kde si znovu fotíme legislativní palác i se všudypřítomnými holuby.

Na další straně náměstí stojí katedrála a v popředí jsou opět šťastní holubi přikrmovaní spokojenými Bolivijci.

Nalevo od katedrály stojí prezidentský palác i se svojí roztomilou ochrankou.

Na hlavní třídě „El Prado“ je možné navštívit dům navržený Pařížanem Eiffelem. V tomto domě sídlí galerie současného umění. My už se dnes cítíme kulturně nasyceni, proto se spokojíme s pohledem na samotnou budovu.

Nedaleko odtud je náměstí „Plaza Bicentenario“, kde je doprava svedena pod zem.

Po dalších asi 10-ti minutách cesty dolů z kopce najdeme v samém centru obchodní čtvrti dokonce menší supermarket. V něm se také na chvíli zastavíme a koupíme si tu pár drobností. Na to, že to je hlavní nákupní dům v tak velkém městě, je docela směšně malý. :-) V ČR má takový obchod určitě každé město s 5000 obyvateli...

Protože nás v této části města kromě věžáků nic nezaujalo, vracíme se zpět. Cestou si zajdeme na oblíbený nápoj Inků – teplé API. Opravdu nám chutná, je to rozhodně lepší, než instantní káva, kterou tu všude servírují. Je to přinejmenším zvláštní, přestože se v Bolívii káva pěstuje, v kavárně dostanete výhradně kávu instantní.

V posledním ze čtveřice muzeí převažují obrazy zachycující významné bolivijské osobnosti. Více nás však zajímá pozorovat probíhající natáčení nějakého historického filmu, které tu v prostorách muzea právě probíhá. Herci mají krásné historické kostýmy, ale kameramana byste si mohli snadno splést s nějakým turistou, protože to vše točí na podezřele malou kameru. :-)

Blíží se večer a my si proto zajdeme na malou večeři. Objednáváme si tolik oblíbené salteni – pečivo s masovou náplní. Je to docela dobré, i když empanády v Argentině nám chutnaly o trochu více.

18.6.

Dnes ráno má žít celé město zmiňovaným karnevalem. Recepční z hotelu nám do mapy maluje přesnou trasu pochodu dlouhou osm kilometrů. Trasa začíná v ulici nad naším hotelem, pak se stáčí k hlavní ulici El Prado a pokračuje dále dolů kolem prezidentské tribuny až k Parku de los Monos.

Kolem celé trasy pochodu přes noc vyrostly podomácku postavené tribuny, lavice a židličky, na kterých je možné celé dění sledovat. A chce to opravdu výdrž, protože první tanečníci museli vyrazit už kolem osmé ráno a poslední průchod městem skončí až před půlnocí...

My jsme si na trase karnevalu našli docela výhodné místo, odkud můžeme průvod sledovat z docela bezprostřední vzdálenosti a přitom trochu s nadhledem.

Karnevalové masky jsou k našemu překvapení úplně stejné jako ty, které jsme viděli včera v muzeu. :-)

Ženy jsou obvykle oblečené tradičně, tak jak chodí normálně po ulici, i když tentokrát slavnostněji: mají spletené copy, kloboučky, bohaté sukně a šněrovací botky na podpatku.

Celým průvodem prochází vždy skupiny tanečníků z určité části Bolívie. To je vždy uvedeno na transparentu, za kterým už následují tanečníci v maskách. Tanečníků je obvykle minimálně sto a motivy masek jsou dost různorodé, i když po nějaké době se začnou opakovat. Každou skupinu doprovází početná dechovka, která hraje obvykle pořád dokola jeden motiv po celou dobu průvodu.

Některé tanečnice jsou vybaveny vyšperkovanými řechtačkami, které nám spíš připomínají vymontované autorádia. :-)

Tanečnice mají dnes náročný úkol. Projít osm dlouhých kilometrů tanečním krokem, při kterém krok vpřed znamená nejdřív kroky na obě strany, aby se sukně kostýmu pořádně roztočila, to je určitě hodně namáhavé...

A je docela legrační sledovat, jak někteří tanečníci a tanečnice i v poměrně vysokém věku tento náročný pochod zvládají s viditelným elánem a naopak, jak na některých jiných je už vidět jejich vyčerpání... Na jejich obhajobu ale musíme dodat, že některé masky jsou určitě těžké samy o sobě a tak se ani nedivíme, že masku určenou na hlavu raději drží v ruce, aby měli alespoň dostatečný přívod čerstvého vzduchu...


Zrovna tento býk na ulici pořádně řádil a bylo vidět, že si to užívá. Většina žen je v kostýmech, které se podobají tradičnímu konzervativnímu oblečení,


jiné jsou překvapivě vyzývavé, takové bárbínkovaté. ;-)

V každém případě celý průvod je přenášen přímým přenosem do celé země, takže všichni účastníci budou určitě hodně slavní. ;-)

My jsme se na tu parádu vydrželi dívat dvě hodiny, po kterých se nám začaly masky opakovat. Proto jsme se rozhodli skočit si na oběd a pak vyrazit na cestu za město do údolí měsíce...

Údolí měsíce je z centra vzdálené odhadem 10 kilometrů a dostat se tam dá minivanem za symbolické jízdné. Naopak nás opět rozčílí vysoké vstupné do samotného údolí, kdy cizinci musí zaplatit 5krát tolik co místní. Vstupné se zřejmě platí na tomto místě nově, protože náš průvodce se o něm vůbec nezmiňoval.

V samotném areálu je pěší okruh mezi jinak neprostupnými (nejspíš pískovcovými) příkrými skálami, jejichž tvary jsou občas něčemu podobné. Jednou je to želva, jindy stařec nebo kdovíco ještě.

Cestou zpět do centra se nám zprvu nedaří chytit žádný mikrobus, protože všechny projíždějící jsou už plně obsazené. Musíme proto vyrazit do sousední vesničky, kde nakonec do jednoho auta právě nabírajícího cestující nastupujeme.

V podvečer se vracíme zpět do hotelu a snažíme se opět si nakoupit v našem oblíbeném obchůdku balenou vodu. Má to ale háček, protože v cestě je karnevalové procesí. Nakonec se mezi tanečníky procpeme, ale neobejde se to bez menšího pošlapání, kterým tanečníci vyjadřují své dnešní nároky na tuto ulici...

Na hotelu se pak snažíme na internetu zjistit více informací o místech, kam bychom se mohli dále podívat. Jedním z nich je i Tiwanaku, kam se rozhodneme zítra vypravit i přes rozporuplné komentáře ostatních cestovatelů.

19.6.

Dnes se vydáváme na jednodenní výlet do 72km vzdáleného Tiwanaku. Na místo odjíždí autobusy z prostranství před hřbitovem, na který to máme asi 20 minut pěšky do pořádného kopce, jak jinak. Tato oblast by mohla být nebezpečnou, proto dáváme na sebe a své věci zvlášť pozor. Chvíli nám trvá, než najdeme ten správný minivan, který jede naším směrem. Číhá tu totiž taxikář a několik jeho nenápadných kamarádů, kteří nás schválně směrují jinam a doufají, že hledání vzdáme a odjedeme taxíkem. Nakonec minivan s pomocí místní prodavačky ovoce najdeme (nejvtipnější byla situace, kdy prodavačka tápe, odkud minivany jezdí a jde se zeptat našeho známého taxikáře) a vzápětí po tom, co nastoupíme, přistupuje další dvojice, která mluví naší rodnou řečí. :-)

Jsou to manželé, kteří se do těchto míst Latinské Ameriky vydali na oslavu stříbrné svatby a právě dnes nad ránem přiletěli z ČR do La Pazu. A protože mají pouze 3 týdny, musí každý den využít na 100%. Docela nás vyděsili tím, že je údajně na zítřek v La Pazu naplánovaná stávka dopravců. To by nám překazilo naše plány zítra město opustit... Po celou dobu dvě hodiny trvající cesty si vyměňujeme cestovatelské zkušenosti, takže nám jízda příjemně uteče.

Na místě dnešního Tiwanaku stávalo město, které bylo centrem starověké tiwanacké říše, která předcházela Inkům. Svou slávu toto místo zažívalo mezi lety 600 před n.l. - 1200 n,l. Poté se tato říše rozpadla a přestože trvala mnohem déle než ta incká, není tak známá...

Na místě navštívíme archeologické vykopávky, které sice jsou zajímavé, ale bohužel jsou bídně zachovalé a pokud se Bolivijci snaží něco zrekonstruovat, moc si nelámou hlavu s tím, jak moc je to v souladu se skutečnou původní podobou. Jedním z nejzajímavějších míst je „bazén“ - do země zapuštěná stavba, po jejímž obvodu ční dovnitř z kamene vytesané lidské hlavy.

Dvě z těchto hlav by měly být údajně v pražském Náprstkově muzeu. :-)

Z obrovských monolitů vážících až 170 tun je zde postavena jednak pyramida, pak také obvodové stěny staveb,

ale hlavně sluneční brána, která má pro Bolivijce zvláštní duchovní význam. Například jejich stávající prezident se na tomto místě ukázal ihned po svém oficiálním uvedení do úřadu...

Tento otvor ve zdi pro změnu funguje jednak jako megafon nebo naopak jako odposlouchávací zařízení. Pokud do něj promluvíte, lidé na druhé straně zdi a i ostatní v jejím vzdálenějším okolí budou zřetelně slyšet Váš hlas. Naopak pokud k otvoru přiložíte ucho, slyšíte pro změnu vše, co se v prostoru za zdí šustne....

V areálu je dále k vidění pár podobných soch, škoda jen, že jsme sochu nedokázali přesvědčit, aby se natočila na focení proti sluníčku...

Většinu materiálu z původní pyramidy a dalších staveb si obyvatelé okolních vesnic bohužel rozebrali na stavbu svých domů.

V ceně (opět pro zahraniční turisty docela drahé) vstupenky je ještě návštěva dvou muzeí a dalšího pár set metrů vzdáleného archeologického areálu. Protože se nám čas už krátí, rychle si všechna místa proběhneme a musíme se vydat na cestu zpět. Projíždějící mikrobusy jsou beznadějně plné. Po chvilce máme štěstí a do jednoho prázdnějšího naskakujeme. Ten teprve míří do města Tiwanaku nabrat další cestující, kteří se s vervou derou na všechny oficiální sedačky, ale také všude jinde, kde najdou trochu místa. Někteří z nich se dokonce spokojí s místem na střeše mezi ostatním nákladem...

Za soumraku nás řidič vysadí na předměstí La Pazu, kde musíme přestoupit do jiného podobného vozítka, které nás vysadí kousek od našeho hotelu. Ještě si skočíme na výbornou levnou večeři a pak se na internetu přesvědčíme, že zprávy od krajanů o zítřejší stávce dopravců jsou skutečně pravdivé a proto se raději rozhodneme svůj pobyt ve městě ještě prodloužit o jeden den.

20.6.

Ráno s překvapením slyšíme hluk každodenní dopravy, takže stávka nejspíš nebude. Dle aktuálních zpráv na internetu se prezident s dopravními odbory na poslední chvíli dohodl na kompromisu, takže stávka byla skutečně v poslední minutě odvolána. My už ale náš záměr zde ještě jeden den zůstat neměníme, proto se v klidu nasnídáme a vyrážíme na exkurzi do nedalekého muzea u katedrály San Francisco.

Katedrálu si nejprve projdeme sami a poté po zaplacení vstupného do přilehlého muzea se do katedrály vracíme, ale tentokrát v prostorách na kůru, tedy o patro výše nad vstupními dveřmi. Odtud je výhled opět o trochu jiný. Ještě zajímavější pohled se nám naskytne po výstupu po úzkém a temném schodišti až na střechu katedrály,

ze které máme možnost sledovat dění na přilehlém stejnojmenném náměstí. Na náměstí probíhá z velké části rekonstrukce, což komplikuje okolní dopravu a pohyb chodcům. Nám se ale na střeše líbí, takže tu zhruba 30 minut na sluníčku relaxujeme. Poté se rozhodneme pokračovat dále, přičemž právě v tu chvíli si všímáme nezvyklého ruchu na hlavní silnici – El Pradu, po které se k nám blíží opět nějaký průvod. Dle informací od průvodkyně z muzea je to oslava nového roku a první tanečníci tančí tanec WakaWaka. :-) Moc moudří z toho sice nejsme, ale i tak nás průvod, který je nesrovnatelně kratší, než ten předvčerejší, zaujal. A líbí se nám jak červení,

tak i zelení. :-)

Následně si prohlédneme zvony ve zvonici. Možná proto, že minimálně jeden ze zvonů je puklý, se místo zvonů zvoní z ampliónů...

Ve zbylém čase si prohlédneme krásně vyobrazenou dlouhou historii katedrály v modelech podobných těm z muzea před třemi dny. Nejspíš budou mít stejného šikovného autora. Zde jsou navíc doprovázeny anglickým vysvětlujícím textem, takže je pro nás návštěva tohoto muzea o to hodnotnější. Na závěr prohlídky máme možnost navštívit kryptu kostela. Kostel je od 12-ti hodin pro veřejnost uzavřen a dovnitř mohou pouze návštěvníci muzea. Atmosféra je tak opět o něco jiná... Krypta kostela obsahuje kromě jiných také ostatky bolívijského národního hrdiny Murilla. Hlavu má oddělenou od těla a obojí je uložené ve zde umístěných schránkách. Místo v kryptě je možné získat kromě národního hrdinského činu také významným finančním darem duchovnímu řádu, jak učinil nějaký bohatý vlastník dolu. Kolik toto privilegium stojí, nám zůstává utajeno.

Po návštěvě muzea se vydáme na oběd a trochu se rozšoupneme, protože tentokrát platíme za menu místo 9 BOBů rovnou 11 (skoro 28 Kč). Navíc ale dostáváme ještě předkrm a limonádu a je vidět, že do této restaurace chodí převážně bílé límečky. :-)

Po obědě vyrážíme směrem ke galerii národního umění u hlavního náměstí. Galerie je dnes bohužel uzavřená, proto si jako náhradní variantu volíme muzeum folklórního umění, které je jen pár bloků odtud. Zde je k vidění docela pěkná výstava textilu, masek, keramiky a výtvorů z peří z jednotlivých regionů země. Z muzea odcházíme až za soumraku, takže pak si už zajdeme jen na večeři a z bezpečnostních důvodů zpět na hotel.

21.6.

Konečně se vydáváme se všemi našimi věcmi na cestu z La Pazu. Na hotelu si domlouváme taxík na nádraží do čtvrti Fatima. Je to příliš daleko, abychom tam došli pěšky a s batohy bychom neměli moc šanci nasoukat se do mikrobusu. Recepční nám oznamuje obvyklou cenu 15 BOBů, taxikář chce 20, ale i s 15-ti je nakonec spokojen. Po zhruba 25-ti minutách přijíždíme na nádraží, odkud právě odjíždí jeden větší autobus. Ten se nám podaří ještě zastavit a obsadit jedny z posledních míst.

Cesta autobusem vede ze začátku pořád do kopce a to až k průsmyku La Cumbre, odkud pak jedeme pro změnu pořád z kopce. Odtud se také jezdí výlety z La Pazu na horských kolech, při kterých se sjíždí převýšení 3600 metrů po hodně dramatické cestě, která byla dříve hlavní spojnicí severního regionu s hlavním městem. Autobusy nyní jezdí po nové asfaltové silnici, díky čemuž se stalo cestování v této části Bolívie více snesitelné a předvídatelné. Po zhruba 4 hodinách přijíždíme do vesnice Yolosa v 1000 m.n.m., kde náš autobus odbočí z asfaltky a po příkré nezpevněné silnici vystoupá během 20-ti minut o 700 metrů výše až do městečka Coroico.

1.7.

Další cesta přes noc proběhne klidně a tak se probouzíme kolem sedmé hodiny, kdy nás čeká ještě přejezd přes hlavní sedlo, a pak už klesáme do hlavního města.

V La Pazu se od našeho odjezdu značně ochladilo, je zataženo a dokonce tu už sněží. Kolem desáté hodiny vystupujeme z autobusu ve čtvrti Fatima, vybereme si peníze, naskočíme do taxíku a necháme se odvézt na autobusové nádraží. Zde si koupíme lístky na další noční autobus do města Sucre, uschováme si naše velké batohy v úschovně a vyrazíme do centra, kde si zajdeme na fotografickou výstavu World Press Photo. Vstup je zde zdarma a není tu takový nával, jako když se tato výstava koná v Praze. Z vystavených fotek je zajímavá mimo jiné i série fotografií bolívijských žen, které v ringu bojují úplně stejně jako zápasníci wrestlingu, akorát jsou oblečené ve svých tradičních krojích. :-)

Po obědě v naší „známé“ restauraci se nechá Michal ostříhat, pak si skočíme zahřát se na náš oblíbený teplý incký nápoj api a pak si na zbytek času zajdeme do galerie umění.

Z galerie se už musíme rychle vrátit na nádraží, kde na poslední chvíli nastoupíme do našeho autobusu, který je sice dražší než ten předchozí, ale je také mnohem pohodlnější a dokonce nám pustí i (bohužel hodně béčkový) film.

Pokračování v Sucre.

8.7.

Náš autobus je bohužel rychlejší, než bychom si přáli, a tak nás vyhazuje na nádraží v La Pazu ještě před šestou hodinou raní. V nádražní hale se pochopitelně netopí a všechny místní restaurace jsou stále zavřené...

Zajdeme si proto aspoň do bufetu na teplé kafe a sníme si naše zásoby rohlíků s marmeládou. Na turistických informacích si potvrzujeme, že autobus do naší další destinace odjíždí z jiného místa ve městě, kam se následně přesuneme taxíkem. Mezitím se rozední, takže si kupujeme lístek do autobusu už za světla a ještě před odjezdem se stačíme pořádně nasnídat. Ani si v tu chvíli neuvědomujeme, že díky nadmořské výšce tu voda vaří už při 80ºC, takže nás to kafe ani nezahřeje tak, jako u nás doma. :-)

Náš menší autobus pro 35 cestujících je plně naložen a s mírným zpožděním vyrážíme. Ještě před opuštěním La Pazu řidič zastavuje na benzínce a tankuje plnou nádrž. Jen pro zajímavost, litr nafty i benzínu v Bolívii pořídíte za cenu do 10 Kč... Cestující nečekanou zastávku s povděkem přijímají a houfně opouštějí autobus, aby v okolí benzínky nakoupili na poslední chvíli co se dá. Většinou nakoupí stejně jen potraviny, které pak během jízdy sní a prázdné obaly spokojeně vyhodí okénkem ven...

Naši další jízdu asi po hodině přeruší nečekaná blokáda dopravy. Zdržení ale není velké, protože většina řidičů, stejně jako ten náš, se rozhodne inkriminované místo objet po poli. Toto dobrodružství zahrnuje i překonaní menší říčky brodem. Jeden z vanů tu zapadl, ale my jedeme dál... Zde si také všímáme zamrzlých kaluží, dnes v noci byla opravdu pořádná zima.

Po necelých čtyřech hodinách konečně přijíždíme do Soraty. Už cestou sem se nám nabízely překrásné výhledy na okolní vysoké strmé hory a díky krásnému a teplému počasí si to zde můžeme opravdu užít.

Pokračování v Soratě.

Comments