Coroico 21.-24. 6. 2011

21. 6. 2011

Kolem třetí hodiny odpoledne vystupujeme na náměstí v Coroicu a začínáme hledat přijatelný hostel. Obejdeme postupně asi 8 různých hostelů, ale všechny nám přijdou buď ošklivé nebo předražené. Nakonec zatneme zuby a ubytujeme se v tom prvním, přímo na náměstí. Pokoj má sice okno na náměstí, ale jinak je to dost bída. Společné koupelny a WC jsou tragické, voda občas teče, občas ne, přímotop ve sprše při používání nebezpečné jiskří.. Jde tu o život…

Raději si zajdeme na pozdní oběd a pak ještě na kafe. V kavárně ale zase dostaneme bohužel jen instantní kávu. Dnes už toho moc nestihneme, je už docela pozdě a navíc začíná pršet (poprvé za náš 1,5 měsíční pobyt v Jižní Americe). Ještě si zajdeme do turistických informací, kde nás omráčí přemrštěnými cenami za výlety s průvodcem po okolí: za jednodenní pěší výlet si řeknou 350 BOBů a přitom je v ceně oběd (obvykle za 10) a bus zpátky za 5, nějak se nemůžeme dopočítat, to je zisk jak blázen 😉 a tak se jdeme vzpamatovat na náš hostel.

22. 6. 2011

Dnes ráno je bohužel počasí pod psa. Je mlha, zataženo, občas zaprší intenzivní déšť. Takže z krásných výhledů na okolní kopce zatím nic nemáme. Potulujeme se po náměstí a okolí a jdeme poměrně brzo na oběd s nadějí, že se mezitím počasí umoudří.

Po obědě přestává pršet a proto vyrážíme na pěší výlet ke kostelíku, který je zhruba kilometr nad městem. Odtud také vidíme na „cestu smrti“, po které jsme z hor přijeli.

Protože cestou ke kostelíku se počasí mírně vylepšuje, rozhodneme se náš výlet prodloužit až k 6-ti kilometrům vzdálené trojici vodopádů.

Cesta vede téměř po vrstevnici po úbočí vysoké hory a podél vodovodu přivádějícího vodu od vodopádů do Coroica. Máme krásné výhledy na vesničky pod námi a obdivujeme námahu místních, kteří se musí z těchto vesniček každý den vydat ke svým políčkům nad úrovní naší cestičky.

Bohužel počasí nám nepřeje celou dobu, takže nám i zaprší. Samotné vodopády za tu naši námahu moc nestojí, jsou zakončené bazénky, ze kterých vedou vodovody a to vše je ohrazené plotem. Když se fotograf přikrčí, aby vegetací zakryl tu směs drátů a hadic, vypadá to asi takhle…

Hezčí než vodopády je samotná cesta k nim. Při zpáteční cestě nás opět pronásleduje déšť, ale tentokrát se nám už podaří vrátit se a nezmoknout.

Jsme rádi, že jsme se na tento výlet vydali bez doporučovaného průvodce, protože se z cesty nedalo prakticky zabloudit. 🙂

Večer se nakonec dohodneme, že si koupíme lístky na autobus do naší další destinace – města Rurrenabaque – v turistické kanceláři. I když víme, že je předražený, chceme mít jistotu, že odtud odjedeme…

23. 6. 2011

Dnes dopoledne se projdeme po blízkém okolí náměstí a

dojdeme až na autobusové nádraží, o kterém jsme si mysleli, že nefunguje. Zde zjišťujeme, že bychom si tu mohli koupit naše jízdenky o něco levněji. 🙁 Po městě chodí nějaké procesí, podle nálady nejspíš smuteční, možná se jedná o pohřeb. Nejsou tu pro změnu žádné masky a dechovka lokálního významu má o poznání horší kvalitu.

V půl jedné se hlásíme k odjezdu v naší turistické kanceláři. S prodejcem lístků odcházíme na stanoviště, odkud po chvilce odjíždíme minivanem dolů do nám již známého městečka Yolosa. Tam si počkáme na náš projíždějící autobus, který má přijet zhruba v 15:30. Čekání se nám ale značně protáhne, protože autobus nakonec přijede až před pátou.

Krátíme si čas pozorováním okolí a ostatních cestujících, kteří nastupují do autobusů, osobních aut, ale také do náklaďáků…

Dále máme možnost sledovat vášeň Bolivijců v odpalování rachejtlí a petard všeho druhu. Týká se to tedy hlavně dětí, ale i dospělí se na tom neustálém práskání rádi podílejí. Jejich další vášní bude zřejmě lízání kulatých lízátek, čemuž opět propadají nejen děti, ale i dospělí. 🙂

Konečně přijíždí náš autobus, ale jeho kvalita se nedá srovnávat s tím, na co jsme byli zvyklí v Chile či Argentině. Je to sice značka Volvo, ale autobus je vevnitř hodně špinavý, evidentně tuto prašnou trasu jezdí už nějaký pátek. Při nástupu nás čeká překvapení, když nám průvodčí místo našich zadních sedadel určí sedadla hned za prostředními vstupními dveřmi. Na jednu stranu je to výhoda, protože si před námi nemůže nikdo sklápět sedadlo, na druhou stranu cítíme, že tu budou naše příruční zavazadla v ohrožení, protože se k nim právě průvodčí může dostat prakticky kdykoliv aniž by ho kdokoliv viděl podivným tunelem od řidiče. Možná jsme hodně paranoidní, ale o své věci bychom neradi přišli. 😉

Silnice se okamžitě po odjezdu stává nezpevněnou a dokud je světlo, máme možnost sledovat, jak se klikatí nad propastmi a strmými srázy. Kdyby tady autobus sjel z cesty, už bychom měli vše za sebou. 🙂

Je docela zajímavé, jak se provoz na této silnici vymění a místo ježdění vpravo se najednou jezdí vlevo. Každý šofér si tak zblízka hlídá, jak moc na stranu může zajet při vyhýbání se jinému vozidlu. Naše průměrná rychlost v těchto úsecích nemůže být vyšší než cca 40km/hod.

Naštěstí se brzy setmí, takže ven už nevidíme a silnice nás tak přestane děsit. Po chvíli je úplná tma a po nějaké době se stane, co jsme tušili. Najednou Laďka ucítí, že jí někdo sáhl na botu a když se předkloníme, vidíme průvodčího stát na schodech, kam se opravdu nepozorovaně dostal svým tunelem od řidiče. Pravděpodobně se snažil nahmatat něco zajímavějšího, ale v té tmě se netrefil. Dáváme mu najevo, že o něm víme, ale jsme nervózní, jestli naše věci celou noc uhlídáme.

Kolem osmé hodiny autobus na půl hodiny zastavuje v nějakém městě, kde si většina místních zajde na večeři do některé z řady restaurací, nabízejících to stejné jídlo – kuře s rýží a opečenými bramborami.

V tomto městě k nám do autobusu přistoupí ještě jeden cestující, pro kterého už není volné sedadlo, takže si sedne na schody ke dveřím přímo k nám… Opět si nejsme jistí, jestli se nejedná o fintu, jak se dostat k našim batohům… Po dvou hodinách ale vystoupí a my si tak můžeme trochu oddychnout a zkusíme spát.

24. 6. 2011

Ráno se probouzíme opět v autobuse ale už v úplně jiné krajině. Hory jsou pryč, všude kolem vidíme zelenou vegetaci, jen ta cesta je opět šílená, jenže trochu jiným způsobem. Protože tu prší, je dost rozbahněná. A aby toho nebylo málo, právě probíhají práce na jejím zdokonalení a na mnoha místech se přes ni staví kanály a podchody, přičemž tyto úseky se musejí objíždět po hodně provizorních cestičkách. Obdivujeme našeho řidiče, který jede s naším autobusem, jako by to byl džíp. 😉

Bohužel po nějaké době se dostaneme na místo, kde před námi uvízl jiný autobus. Všichni cestující musí z našeho autobusu vystoupit a kritický úsek přejít po svých. Náš řidič autobusu je naštěstí hodně šikovný a podaří se mu jinou cestou tento úsek objet, takže zdržení není zas až tak velké. Nicméně po tomto zážitku si každý z cestujících do autobusu přinese na botech pořádnou vrstvu bahna a protože spousta zavazadel leží na zemi, brzo je vše pořádně špinavé…

Výstup a nástup do autobusu se později ještě jednou opakuje a další zdržení navíc nabíráme v úsecích, kde nám v cestě stojí stavební stroje…