Salta 25.-28. 5. 2011

25. 5. 2011

Najít hostel v Saltě nám tentokrát zabralo víc úsilí, než bychom si přáli. Na nádraží jsme sice dostali nabídky na ubytování, ty nám ale přišly drahé a nevýhodné, tak jsme se vydali hledat na vlastní pěst. Po delším hledání nakonec zůstáváme v levném hostelu, kde se převážně ubytovávají místní.

26. 5. 2011

Město Salta je největší město na severu Argentiny a je kulturním i ekonomickým centrem tohoto regionu. Před příchodem Španělů bylo toto území ovládáno Inky. V okolních vysokých horách archeologové stále nacházejí spoustu cenných artefaktů vypovídajících o této mocné říši.

Jeden z nejzajímavějších objevů se podařilo nalézt v roce 1999, kdy byla na vrcholu sopky Llullaillaco vysoké 6739 m.n.m. objevena neuvěřitelně zachovalá těla tří dětí. Tomuto nálezu je věnováno muzeum vysokohorské archeologie, které se nachází přímo na hlavním náměstí Salty.

Naše cesta na náměstí vede kolem této katedrály, jejíž interiér si projdeme až následující den. V katedrále právě probíhá pohřební obřad…

Kolem čtvercového parku na náměstí je řada domů,

a v jednom z nich je právě zmiňované muzeum.

Za vyšší vstupné (30 pesos) máme možnost se seznámit s průběhem archeologických prací, smyslem obětního obřadu a nakonec také máme možnost vidět na vlastní oči jedno právě vystavené tělo: šestiletého chlapce, který byl obětován před 500 lety. V muzeu je zakázáno fotit, takže žádné fotky nemáme. Nicméně chlapcovo tělo vypadá naprosto dokonale, jako by zemřel teprve včera, všechno je perfektně dochované – má nehty, krátké vlasy, které symbolizovaly elitu společnosti a jeho kůže má stále přirozenou barvu. Vše se dochovalo díky tomu, že byl „obětován“ ve vysoké nadmořské výšce, kde je konstantní teplota -20ºC, nízký tlak a žádní živočichové, kteří by za normálních podmínek tělo rozložili.

Inkové údajně vždy při nějaké významné události vybrali mezi dětmi ty nejkrásnější, často urozeného původu a z nich pak vybrané po předchozím obřadu uspali pivem a kokou a spící je spolu s obětními předměty zasypali na vrcholku hory do třímetrové hloubky. Často vybírali děti různých pohlaví z různých částí Incké říše a měli za to, že tak dojde ke spojení jejich národů, ke spojení s předky a s bohy. Věřili tomu, že tyto děti nezemřou, pouze budou nadále spát. Tomu ostatně věří i stávající obyvatelé v okolí hory, kteří navíc dodávají, že díky tomu měli lepší úrodu… Pro nás je to těžko pochopitelné…

Spolu s chlapcovým tělem se našly ještě sedmiletá holčička a patnáctiletá slečna. Jejich těla jsou ale uschována v depozitáři muzea a vystavována v jiném čase.

Po tomto silném zážitku se jdeme najíst do místní tržnice, kde si nějak nerozumíme s obsluhou a místo jedné dvojité porce masa s hranolkami, rýží a salátem dostáváme porce dvě dvojité. To se opravdu sníst nedá. 🙂

Tržnici kolem jedné hodiny odpoledne začnou zavírat – začíná siesta – takže odtud odcházíme na další atrakci města – švýcarskou kabinkovou lanovku vedoucí na vysoký kopec nad městem. Připadáme si, jako bychom byli na horách, jen ten sníh a lyže nám nějak chybí.

Na vrcholku je zajímavá vodní fontána ale hlavně výhled na město.

Během dne se nám okolní hory zahalily do mraků, takže obloha není tak pěkná, jak jsme čekali. 🙁

Z vrcholku sejdeme dolů po kamenném chodníku s velkým množstvím schodů, po kterém někteří argentinští sportovci vybíhají opačným směrem.

Na zbytek odpoledne si zajdeme do nedalekého obchodního centra s luxusními obchůdky, kde nás za výlohou v knihkupectví potěší nejprodávanější kniha, kterou je „Cemeterio de Praga“ od Humberta Eca.

Večer na hostelu na internetu zjišťujeme informace pro naplánování naší další cesty a vypadá to, že nejen v Chile budeme během cesty dvakrát, ale to stejné nás zřejmě potká i s Bolívií. Doufáme, že se nám do pasů vejdou všechna ta potřebná razítka…

27. 5. 2011

Dnes se opět vydáme na hlavní náměstí, kde pro změnu zajdeme do galerie moderního umění, i když tady se místo galerie používá označení muzeum. Vstupné je opět symbolické – 2 pesa (necelých 9 Kč), bohužel výstava není tak zajímavá…

Na oběd si zajdeme opět do tržnice, kde jsme byli včera, ale tentokrát si objednáme pizzu. Argentinci mají údajně skoro každý předky buď ve Španělsku nebo v Itálii a možná i proto je argentinská kuchyně tou italskou hodně inspirovaná. Pizzu tu nabízí skoro všude, i když kvalita těch levnějších odpovídá ceně…

Odpoledne si projdeme obchůdky, kde si nakoupíme pár drobností a zastavíme se také v pěkné katedrále na náměstí.

28. 5. 2011

Brzy ráno (což v pojetí siestu držících národů znamená v půl desáté) odjíždíme do města San Salvador de Jujuy (zkráceně pouze Jujuy). I toto město je lidnaté (234 tisíc obyvatel), nicméně hostelů, ve kterých bychom se mohli ubytovat, je tu žalostně málo. Náš průvodce nám vlastně doporučil pouze dva. K prvnímu z nich dorazíme, ale nejsme schopni se na nikoho dobouchat. Zkusíme tedy přejít k tomu druhému, který není daleko a tady pro změnu zřejmě hostel úplně zrušili a zachovali pouze restauraci, pro jistotu raději zavřenou. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se zkusit vrátit jinou cestou zpět k prvnímu hostelu a dívat se po cestě po jiných možnostech ubytování. Nic ale nenacházíme a zkoušíme se tedy opět dobouchat do prvního hostelu.

Nakonec to zabírá a otevírají nám dva Američané, kteří jsou zde ubytovaní. Personál prý v hostelu právě není. Protože je v hostelu údajně místo, počkáme na příchod personálu a s Američany si zahrajeme karty. 🙂 Hru srdce zná určitě každý, kdo někdy hrál karty na počítači. Po zhruba půl hodince přijde recepční, která nás ale nepříjemně překvapí tím, že hostel bude plný a pro nás nejsou místa. Loučíme se s Američany a zajdeme si pro zklidnění na oběd. Objednáváme si empanády (taštičky s masovou náplní) s litrovkou piva (dle pravé německé receptury). Pivo na nás nebezpečně rychle působí, takže celou situaci začneme brát s přehledem a rozhodneme se toto město opustit.

Vrátíme se tedy na autobusové nádraží, kde si kupujeme lístky do 60km vzdáleného městečka Purmamarca. Lístky jsou podezřele levné a když přijede autobus, je nám vše jasné. Je to totiž ten nejhorší autobus, který jsme zatím v celé Jižní Americe viděli. Na druhou stranu na některé autobusy z Asie stále nemá.

Během jízdy vystoupáme do nadmořské výšky přes 2100 metrů, s čímž se autobus těžce pere a často jedeme jen o něco málo rychleji, než by člověk běžel. Funkční tachometr řidič na palubní desce nemá, takže se rychlost těžko odhaduje…