Země‎ > ‎Argentina‎ > ‎

Mendoza

9.5.

Kolem 3. hodiny ráno se probouzíme v autobuse na hranicích, kde musíme všichni vystoupit. Hraniční přechod je v horách, takže venku je docela zima. Naštěstí jsou zde čilští i argentinští celníci (nebo vlastně celnice) pohromadě na jednom místě, takže razítka do pasu dostaneme docela rychle. Následuje namátková kontrola zavazadel, kdy jeden z našich batohů musíme otevřít a celník ho zběžně prohmatá. Nic zajímavého ale nenachází ani u nás, ani u jiných cestujících, takže se brzy vrátíme do autobusu a můžeme opět usnout.

Před šestou hodinou, tedy o 2 hodiny dříve než byl plán, přijíždíme na nádraží do Mendozy. Zde je stále tma a protože za tmy není kolem nádraží bezpečno, čekáme tu, než se rozední. Netrpěliví Francouzi, kteří rovnou vyráží na hotel, jsou místními zaměstnanci upozorňováni, aby nechodili pěšky, ale vzali si kvůli bezpečnosti taxíka. My tu raději počkáme a po rozednění vyrážíme na lov hostelu.

Z pěti navštívených hostelů nakonec zůstáváme v tom posledním, i když je o něco dražší, než byl náš plán. :-(

Protože jsme stále bez argentinských pesos, zajdeme na jedno z pěti hlavních náměstí vybrat peníze z bankomatu. Pak se vracíme k hostelu, kde si nakoupíme v supermarketu snídani. U pokladny nás zarazí podivné chování pokladního, který po nás chce před zaplacením ukázat vnitřek našeho batohu, jako bychom byli nějací zloději, dost nás tím naštval. :-(

Po pozdní snídani se konečně dostáváme k prohlídce města.

Po zemětřesení, které postihlo Mendozu v 19. století, bylo město nově vystavěno s vědomím toho, že se zemětřesení budou znovu opakovat. Proto jsou zde široké ulice, aby se měli záchranáři kudy dostat k případným zasypaným lidem. Dále tu mají pravidelně rozmístěná široká náměstí, která mají sloužit jako evakuační zóny. Centrum křižují ulice v pravých úhlech, takže to tu vypadá všechno téměř stejně a bez mapy a názvů ulic se tu dá jednoduše ztratit.

My si nejprve obejdeme všechny hlavní náměstí, abychom si pak zašli na výborný oběd.

Po obědě se rozhodneme zajít do rozsáhlého parku General San Martin, ve kterém je možné zdolat vrchol de la Gloria. Odtud by mohl být pěkný výhled na město. Do parku se ale dostáváme poměrně pozdě, a u jedné z map zjišťujeme, že cestu na vrchol a zpět pravděpodobně nemůžeme za světla stihnout.

Právě ve stejném okamžiku za námi přijde místní mladík, který se nás ptá, kam jdeme a zda-li chceme pomoct. Anglicky prakticky nemluví, ale i tak mu dojde, že máme v úmyslu vylézt na vrchol. My zase pochopíme, že se nám snaží vysvětlit, že cesta nahoru netrvá více než 50 minut a že nás tam asi chce nasměrovat. Vypadá to slibně a tak se nakonec rozhodneme s ním vyrazit. Cestou se nám snaží něco španělsky vysvětlovat, ale většinou zůstáváme u jednoduchých vět, kde si vystačíme s naší chudou slovní zásobou. Po zhruba 15-ti minutách je nám jasné, že nasazené tempo se nám následující dvě hodiny nechce držet a že nahoru dnes nedojdeme. Proto se snažíme mladíkovi vysvětlit, že se loučíme a že jdeme zpět. Nějak se nám ale nedaří mladíka setřást, drží se nás stále jako klíště a my máme nepříjemný pocit, že pokud by tu najednou bylo méně lidí, z příjemného amiga by se mohl klidně stát zloděj, který nás obere o naše věci. Navíc se k nám přidal další, který na nás něco španělsky s hrůzou v očích gestikuloval, ale my nerozumíme, takže mu poděkujeme a prcháme pryč.

Naštěstí se nic zlého nestalo a my jsme se ve zdraví v pořádku vrátili až na náš hostel.

10.5.

Po chudé snídani (v Čile byly snídaně určitě bohatší) si telefonicky měníme datum naší zpáteční letenky do Čech. 2.10. večer už budeme na Ruzyni, děsně rychle se to blíží. :-(

Pak se vydáme na cestu na nádraží, kde si koupíme lístek do San Juanu.

Comments